Antiklaus Švejnar a Antihavel Klaus

Záleží na tom, kterou firmu si objednáme. Dům ale stojí a bude stát i nadále. Přesto: to zemětřesení nebylo první svého druhu, i když nadělalo více hluku než ta předchozí. Zřejmě se nacházíme na linii seismického zlomu. Není vyloučeno, že neklidné podloží dá o sobě ještě vědět.

Oč vlastně šlo? Nominálně o to, zda na Hrad Klause nebo Švejnara. Ještě v době hodně předvolební si však někteří prostořecí novináři všimli, že se hledá "Antiklaus". Šlo tedy o Klause. Buď za každou cenu, anebo za žádnou cenu. Prezident, dnes už staronový, byl vynesen do klíčové pozice, z níž se jakoby rozhoduje o osudu národa i státu. Právem?

Kdo takto antagonizuje politickou elitu i veřejné mínění, činí tak nejen svým povahovým založením, ale vyhovuje i jisté objednávce. Ocitl se v průsečíku hned několika štěpných linií a stává se jeho symbolem. Česká společnost se nechala "uhranout Klausem", protože si ho k tomuto účelu našla a s jeho přispěním vypěstila. V tom, co jedni vnímají jako jeho charisma a druzí jako bezuzdný narcismus, se zrcadlí ona sama sobě.

Tu nesmírnou potřebu zosobnění, byť protikladného, lze sledovat od roku 1989. Naše společnost nebyla připravena na převrat a on ji zmátl. Nutně potřebovala "kompas". Běh věcí nabídl málo známého, ale připravenějšího Václava Havla. Imponoval morální integritou, srozumitelný však byl jen menšině.

Po létech adaptace na nevěrohodný předlistopadový režim nebylo možné očekávat, že se široká veřejnosti ztotožní s nekonformním jedincem, který byl dokonce zavřený. Vznikla potřeba jakéhosi Antihavla. Dalšího vzoru, který by měl k většinovému cítění blíž. Nabídl se Václav Klaus, osobnost číslo dvě. Na rozdíl od odtažitého idealisty Havla, promlouvajícího do svědomí, dal tento ctižádostivý pragmatický ekonom najevo, že umí chodit po zemi. Záhy získal sympatie těch, jimž nová doba nabídla šanci. Dokonce i těm, kdo se jen obtížně loučili se starými časy, byl přijatelnější než nekompromisně moralizující Havel. Ten byl totiž zosobněním příkré diskontinuity. Klaus také ohlašoval změnu, ale takovou, která zachovala trochu té ohrožené kontinuity.

Počínající devadesátá léta tedy proběhla ve znamení obou hvězd první velikosti. Teoreticky vzato, oba se mohli doplňovat. Nestalo se tak. Muž číslo dvě, jehož nebylo třeba k dosažení moci přemlouvat, pojal vzájemný vztah jako rivalitu. Společnost si moc nerozuměla a spolehla na interpretaci, jak ji nabídl jeden, anebo druhý. Byla to vlastně dvojí vzájemně se vylučující zamilovanost. Dodnes je znát.

Nový stát stanul před nezbytnými úkoly: transformace ekonomiky, budování právního řádu a politické scény, rozdělení státu. Byly to praktické postupy a technokrat Klaus přesvědčil, že je kompetentnější. Zčásti právem, zčásti dovedným užíváním polemické figury, jíž je projev despektu k oponentovi. - Byly další úkoly, s předchozími nesnadno slučitelné: vypořádat se s minulostí, obnovit občanskou společnost a morální klima, čili obecně sdílený smysl pro fair play. Zde by býval kompetentnější Havel, obecný zájem však byl menší. Havlova hvězda začala slábnout.

Úkoly pojaté jako "klausovské" se prý podařilo splnit, ale zbyla hořká pachuť. Není autority, která by posoudila, zda bylo možno postupovat lépe. Nebývalé rozšíření korupce a obecná krize důvěry jsou však faktem. Jeho projevem je diagnóza "blbé nálady", poslední Havlův vzkaz veřejnosti. Na nebi nakrátko zazářila dvojhvězda Klaus-Zeman. Její odraz, "opoziční smlouva", ty neblahé důsledky transformace prohloubil.

Už dlouho panuje dusno. Máme strany, které při "nulové toleranci" handlují, stojedničkovou většinu, zábavnou žurnalistiku, otrávenou veřejnost, neochotnou snášet tíhu nezbytných reforem, a nevnímavost k problémům domácím, evropským i globálním. Snad i mlhavou touhu po změně. Po jaké?

Z potřeby zosobňovat vznikla snaha vyměnit symbol: nahradit Antihavla Klause Antiklausem. Změnilo by něco dosazení Švejnara do té role? To se už nedovíme. Mlhavá touha po změně se tvrdě střetla s vůlí zachovat poměry, s nimiž sice má Klaus cosi společného, stál přece u jejich zrodu, ale ony už mají autonomní dynamiku.

Bude to tedy takové jako dosud. Ledaže by, ale zní to jako zázrak: ledaže by v pasivní divácké veřejnosti vzklíčila snaha vstoupit do veřejného života včetně politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .