Andělová a Benešová

Vztahy mezi žalobci, respektive žalobkyněmi na různých stupních státního zastupitelství, jsou již samy o sobě kauzou. Při hledání odpovědi na otázku, zda se někdo snažil někoho uplatit, sledujeme výroky, které si dokonale protiřečí, abychom se nakonec dozvěděli, že žalobkyně, která zastavila trestní stíhání, si pro své rozhodnutí vybrala z důkazních materiálů pouze to, co se jí hodilo, aby mohla označit práci policie za špatnou a důkazy za nedostatečné. Takovému výroku nejvyšší státní zástupkyně nelze rozumět jinak, než jako obvinění kolegyně ze zaujatosti, za kterou pak můžeme tušit politickou kalkulaci anebo minimálně šlendrián. Zpráva o chaosu ve státním zastupitelství je mrzutá, protože ukazuje na subjektivní, a snad dokonce svévolný výklad práva.

Spíše než novinové titulky by situace zasloužila diskusi odborné veřejnosti. Právníci by měli hledat mechanismus, jak něčemu podobnému v budoucnu předejít, studentům právnických fakult by měli jejich profesoři důrazně klást na srdce, aby se v budoucí praxi vyvarovali pokušení ohýbat paragrafy podle svých politických preferencí či na politickou objednávku. Jistotu, že naše policie a justice je politicky zcela nestranná a tedy důvěryhodná, potřebujeme daleko více, než zprávu o tom, jak pevně si politici stojí za svým mandátem a co na sebe zkoušejí. Špatné je, že o potřebě apolitičnosti práva vůbec musíme mluvit.