Alžběta Jungrová: Fotograf je neustále mezi lidmi, ale vlastně pořád sám. Za foťákem by měl být neviditelný

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alžběta Jungrová

Splachovací záchod, teplá voda, jídlo – toho všeho si začnete vážit, když předtím strávíte měsíc v oblasti, kde nic z toho není, říká česká fotografka Alžběta Jungrová. Řadu let přinášela reportáže z válečných zón a rozvojových zemí. V posledních pěti letech se věnuje komerční fotografii a volné tvorbě. Adrenalin, který práce v nebezpečných oblastech přinášela, jí prý nechybí.

„Jsem teď nadšená, že mám klid. Adrenalin člověk zažívá v jiných situacích při focení. Pro mě samotné focení, to, že vytvářím něco, co chci říct, je možná větší adrenalin než zachycovat příběhy ostatních lidí. Ale ono se všechno vždycky vrátí. Platí nikdy neříkej nikdy. Já jsem totiž řekla, že už nikam nepojedu, vypadá to, že se na podzim vrátím do Pákistánu,“ přiznává fotografka.

Jestli je svět čím dál nebezpečnější, je podle ní těžké posoudit. „V určitém úhlu pohledu asi je. Speciálně pro novináře a fotografy. Třeba když byla válka ve Vietnamu, vesta s nápisem ‚Press‘ byla taková nedotknutelná. A teď se novináři naopak stali terčem útoků a únosů. Takže určitě se to v práci pro ně nebezpečnější stalo. A platí to i pro doktory,“ říká.

Emoce

Jedním z důvodů odchodu od práce reportážní fotografky k volné tvorbě byla pro Jungrovou touha vyprávět příběhy sama za sebe. „Dávat ven emoce a říkat, co si o tom myslím. Takže tam přišel zlom, kdy jsem přešla k výtvarnému umění nebo k nějakému subjektivnímu dokumentu,“ vysvětluje.

Emoce jsou pro ni klíčové téma v životě i v práci. „To je pro mě základ toho, co se snažím říkat – moje zvláštní pocity, které vizualizuji přes většinu postav. Myslím, že se emoce trochu vytrácejí z dnešního světa.“

„Dlouho jsem přemýšlela, co bude lidi na fotkách zajímat za 100 let. Pro mě to bylo vždycky to, jak chodili lidé oblékaní, čím se bavili. Takové jednoduché věci, nejsou to ty dramatické události. Děti dnes i v rámci sociálních sítí mají mnohem míň emocí, než jsme měli my. Je to i statisticky dokázáno, že část mozku, kde jsou emoce, se u nich zmenšuje. Takže pravděpodobně to, na co se lidi budou chtít za sto let koukat, jsou emoce,“ myslí si.

Dětský sen

Focení lákalo Alžbětu Jungrovou už od dětství. „Plním si vlastně dětský sen. Chtěla jsem být fotografka od svých sedmi let. Živím se něčím, co mě neskutečně baví a naplňuje. To si myslím, že je můj největší úspěch,“ říká.

Focení je podle ní práce mezi lidmi, ale samotářská. „Fotograf je neustále mezi lidmi, ale vlastně pořád sám. Za tím foťákem by měl být neviditelný,“ vysvětluje. Vlastní ateliér fotografka nemá, když ho potřebuje, tak si ho prý pronajme. „Většina věcí, které fotím, vznikají venku. Raději pracuji s reálným prostředím, s reálným světlem. Ateliér je pro mě okrajová věc, je hodně studený, bez emocí,“ vysvětluje.

V současnosti se věnuje i komerční fotografii. „Volná tvorba je věc, kterou dělám ve volném čase. Ale živím se reklamou. Jsou to třeba billboardy na pivo nebo telefonní společnosti. Když mi bylo 20 let, dělala jsem v Londýně asistentku komerčním fotografům a tenkrát jsem říkala: ‚tohle v životě dělat nebudu, je to nuda, není to vůbec kreativní‘. A teď s věkem si to vlastně užívám. Je to ta nuda, ten klid, člověk přijde na plac, všechno si postaví, nic se mu nehýbe… Je to řemeslo,“ popisuje.

Přišla Alžběta Jungrová během let v terénu o nějaké sny a iluze? Co je ochotná riskovat pro svoji práci? Je dnes jednoduché pro umělce najít modelku? Proč nemá doma vystavené vlastní fotografie? Jaké jsou chyby začínajících fotografů? Poslechněte si celý rozhovor, který připravila Naděžda Hávová.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související