Alexandr Mitrofanov: Výstava o procesu s Chodorkovským je v Praze
Po pěti letech od jediné moskevské výstavy dorazil do Prahy komplex velkoformátových komiksů s názvem Proces. Ode dneška ho lidé mohou vidět v Galerii současného umění DOX a je dobře, že tuto šanci dostali.
Výstava byla již před pěti lety pojmenována podle románu spisovatele, který proslavil Prahu ve světě. Do Kafkova města patří, i když se v ní vypráví o soudní frašce, která se odehrála v Rusku a jejímiž obětmi se stali Michail Chodorkovskij a Platon Leběděv.
Evropský soud pro lidská práva sice v červenci 2013 neuznal tuto kauzu jako politickou, ale vydal verdikt, že byla porušena Chodorkovského práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého a rodinného života.
Absurdní, předem připravené a vrcholně arogantní chování soudců a státních zástupců během přelíčení je hlavní poselství, které chce výstava sdělit divákovi nejdříve v Rusku a nyní i u nás.
Tak také na první pohled expozice, kde je autorem kreseb Alexandr Kotljarov a kurátorem a autorem videí Anton Litvin, výrazně působí.
Expresivnost obrovských pokřivených a zlých tváří představitelů ruské justice a v kontrapunktu pak vnitřně prozářené a téměř dušínovské podobizny samotného Chodorkovského diváka vtahuje do světa, kde v souladu s komiksovou tradicí vystupují bad guys, kteří jsou zde v převaze, a good guys v útrpném postavení.
Tento účel výstava podle mého dojmu dokáže spolehlivě naplnit. Temné podhoubí justičních nepravostí doplňuje ponurá a bezvýchodná hudba k videu.
Umím si představit návštěvníka, který si své poznatky o Rusku a ruské mentalitě bere především z Dostojevského, že by byl po odchodu z výstavy zcela srozuměn s jejím obsahem a formou. Odpověď na to, kdo je hlavním viníkem tohoto stavu, je navíc v jasné narážce obsažena právě ve zmíněném videu: je to Vladimir Putin.
Věci ale nejsou tím, čím se zdají být. Je pozoruhodné, že zárodky širšího výkladu jsou obsaženy v expozici samotné, jen je návštěvník ohromený groteskními výjevy může snadno přehlédnout, pokud je záměrně nehledá.
Domnívám se, že větší hrůzu než líčení obludnosti soudců, prokurátorů a svědků à la Dostojevskij či Kafka vzbuzuje lhostejnost naprosté většiny společnosti, která tento systém nejen ochotně vypěstovala, ale nyní mu oddaně pomáhá k další existenci.
V ruské verzi výstavy byly proto potřebným převáděčem psaných nesmyslů, které byly přesně citovány ze stenogramu soudního přelíčení, do roviny všedního života autentické zvukové záznamy, na nichž táž slova pronášeli skuteční aktéři, oni soudci či prokurátorka.
Teprve z toho člověka pořádně mrazilo, když si uvědomil, že toto není umělecká instalace ani nadsázka, ale zcela normální život v zemi, která má obrovskou rozlohu a vyznačuje se rostoucí agresivitou zároveň s většinovou pasivitou.
V pražské expozici plní tuto úlohu druhé video, které se ovšem promítá v rohu na obrazovce tak malé, že se ztrácí mezi obrovskými expresivními tvářemi. Je to smyčka, která ukazuje desítky nohou jdoucích po ulici. Prostě dav, který spěchá za svým cílem a ničeho dalšího si nehodlá všímat.
Autor je komentátorem deníku Právo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
