Alexandr Mitrofanov: Vlastenectví jako autocenzura

Podle paní místopředsedkyně by byl skutečný vlastenec ten, kdo by zařídil, aby se reálný Miloš Zeman ven nedostal a byl by nahrazen jiným, virtuálnějším. „Samozřejmě, že mohli vybrat fotografie, kde je na panu prezidentovi ta únava a viróza znát méně,“ vyložila své krédo vlastenectví paní Portová.

Definic vlastenectví je mnoho. Mně se líbí ta, kterou uvedl před 113 lety ve svém eseji Lev Tolstoj.

Podle něj je to zřetelné upřednostňování svého národa nebo státu před všemi dalšími národy či státy a z toho vyplývající přání, aby tento národ či stát byl co nejblahobytnější a co nejmocnější.

Co se vlastně stalo poté, co novináři splnili svou povinnost a věrně referovali o chování prezidenta během slavnostního obřadu? Svět se dozvěděl o tom, jak se dokáže chovat naše hlava státu.

Obecně platí, že politici dávají pozor na své vystupování, protože jsou tváří své společnosti a svého národa. Jenže zrovna v tomto případě si mohli například čtenáři amerického Washington Post či diváci ruské státní televize Rossija 24 myslet, že v Česku tuto tezi neznají anebo neuznávají.

Americký deník zveřejnil velký článek o viróze Miloše Zemana a autor přímo vyzval čtenáře, aby si nenechali ujít žádný z nabízených obrázků, protože něco takového hned tak neuvidí.

Hlasatelka ruské televize se špatně skrývaným pohrdáním oznámila, že se český prezident dostavil na obřad na Pražském hradě, jemně řečeno, v povznesené náladě. Promítaly se záběry zavirovaného Zemana s komentářem, jak vrávoral a kdy málem spadl.

Zeman se také stal hrdinou čísla satirické show Gospodin chorošij na ruské alternativní TV Dožď. V tomto případě bylo mediální pokrytí dokonalé, protože diváci této televize se nedívají na státní kanály a vice versa. Zeman je tak nyní v Rusku známou postavou a jeho vizáž pod vlivem virózy se musela vrýt do paměti miliónům diváků.

Ve skeči byl srovnáván s Jelcinem. Autoři vyzvali Čechy, ať se svého ochlasty raději drží, protože, jak ukazují jejich hořké zkušenosti, pak sice může přijít abstinent – ale navždy.

Po chilském peru nás nově ve světě zviditelnila viróza. Kdyby ovšem poslechli novináři paní Portovou a provedli autocenzuru, bylo by – podle paní Portové – vše v pořádku a takové chování by bylo vzorem vlastenectví.

Jenže za prvé by pravda o zvycích naší hlavy státu stejně dříve nebo později unikla. A to v podobě fám, které zpravidla skutečnost zveličují směrem k horšímu. A za druhé by se dal režim, v němž se plnění profesních povinností pokládá za nevlastenecké, byť se ta pravda týká prezidenta, charakterizovat všelijak. Jen ne jako demokratický. Navíc – byl by pak opravdu náš národ či stát co nejblahobytnější a co nejmocnější v důsledku utajování pravdy?

Lvu Tolstému se to mluvilo. Za něj televize nebyla. A není známo, že by trpěl virózami.

Autor je komentátorem deníku Právo.