Alexandr Mitrofanov: Pro koho je normalizace normální
Jistou pozornost vzbudil nedávný výrok ministra v demisi a lídra Zemanovců v Moravskoslezském kraji Martina Peciny. Citovala se především první část jeho slov pronesených v televizi. Pecina řekl: „Chceme tuto zemi normalizovat.“
Všechny chlupy na těle se zježily především pamětníkům normalizace. Ale zdaleka ne všem. Lépe řečeno možná všem, ale každému z jiných důvodů. Jedněm odporem, druhým naopak slastnou vzpomínkou a nadějí.
Tato nostalgie nemusí být spojena jen s voliči, kteří opakovaně dávají hlas KSČM. Nejde o renesanci starokomunismu, ale o vzkříšení zásad, ze kterých mimo jiné čerpal.
Pecinův celý výrok totiž zní takto, cituji i s nespisovnými prvky: „Chceme tuto zemi normalizovat, dát ji do prostě normálního stavu, chceme, aby tuto zemi řídili odborníci a abysme se dostali někdy do stavu, v jakém tato země byla ještě do roku 2006, než přišly Topolánkovy batohy a podobné neuvěřitelná opatření.“
Klíčová je formulace „dát zemi do normálního stavu“. Pod tím si každý představuje něco jiného. Jde o rozkol společnosti po volbách prezidentských a před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Je rozdělena téměř přesně vejpůl.
Pro jednu část je normální žít v parlamentní demokracii. I s jejími kotrmelci, s nutností přispívat k jejímu chodu, včetně kontroly volených zástupců a s riziky nedokončovaných projektů kvůli střídání vlád. Tyto nedostatky pro tyto lidi vyvažuje svoboda, bez níž parlamentní demokracie není možná a kterou právě tento typ společenského uspořádání zajišťuje.
Pro druhou část populace je svoboda prázdné heslo. Je ochotna ji přijmout, ale pouze jako svobodu pro sebe, možnost individuálního blahobytu. Jakmile se těmto jedincům z jakéhokoli důvodu přestává dařit, viní z toho hlavně systém a politiky.
Pecina dobře ví, proč mluví o Topolánkových batozích a dalších neúspěšných činech pravicových vlád. Na těchto sestavách totiž leží vina za to, že ta část společnosti, která ráda vymění svobodu za jistotu pro sebe, dostala do rukou momentálně neporazitelné trumfy.
Dalším zaříkadlem je „vláda odborníků“. Tu ostatně máme, respektive vládní sestavu, která se tak sama označila bez jakéhokoli svolení nejen od voličů, ale ani od politických stran. Senátor Vladimír Dryml v minulých dnech povyprávěl o tom, kdo za těmito proklamovanými odborníky stojí.
Podle jeho veřejných vyjádření jde o figurky nastrčené velkými podnikateli, tedy oligarchy. Tomu ale lidé, kteří baží po normalizaci, mají tendenci nevěřit jako nepřátelským výmyslům. Anebo je to pro ně normální.
Kohorta politických subjektů, které spoléhají na návrat normálnosti ve smyslu odmítnutí parlamentní demokracie, je početná. Patří sem nejen SPOZ, ale také Babišovo ANO, Okamurův Úsvit a Bobošíkové Hlavu vzhůru.
Sílu volebních výsledků tohoto trendu přesně spočítat předem nelze. Jedno je však jisté. Voliči s tímto smýšlením škodní rozhodně nezůstanou.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
-
Nic nebude jako dřív
Petra Soukupová -
PRAŽSKÉ JARO - PRAGUE SPRING FESTIVAL - GOLD EDITION vol. 7
Bedřich Smetana, Česká filharmonie, Wolfgang Sawallisch, Johannes Brahms, Pražský filharmonický sbor, Roberta Alexander, Thomas Allen, Lubomír Mátl, Erich Leinsdorf, Miroslav Mareš, Jaroslav Vašíček, Jan Málek, Zbyněk Matějů -
Pan Nikdo a bílá tma
Dora Kaprálová