Alena Scheinostová: Najít, co spojuje
Samozřejmě že to tu znáte, protože jste tu byli na kole. Po stoupáku z Borových Lad jste si v Hájence dali točený Birell a ze zahrádky se rozhlíželi kolem, jak je ta Šumava v létě krásná. Nejspíš odtud máte i fotky, protože kromě toho, že jste ztekli tisícimetrový vrchol, jde o místo vskutku malebné, včetně šindelové zvoničky na střeše restaurace.
A přitom je to vlastně „fake“. Ta historicky vyhlížející budova vyrostla až v roce 1999. Z někdejších Knížecích Plání – vesnice na samé hranici s Bavorskem, která měla ještě na konci 19. století sedm stovek obyvatel, kostel, školu, mlýn, pilu nebo faru – nezbylo prakticky nic. Restauraci Hájenka postavili na místě někdejší hájovny z roku 1792.
Právě jako na tolika jiných místech šumavského pohraničí sem poté nejprve lidi přicházeli, usazovali se tu a budovali si své domovy a po několika desítkách let odtud zase utíkali a byli vyháněni, domovy se bouraly a vybavení srovnalo se zemí.
Čtěte také
Kdo se od Hájenky odchýlí od trasy a odbočí mezi stromy, může se o tom přesvědčit na vlastní oči. Na temeni kopce nad restaurací obnovili v 90. letech někdejší obyvatelé Knížecích Plání hřbitov s ostatky svých rodičů a prarodičů a základy kostela sv. Jana Křtitele. Zachránili tu také památník padlým obyvatelům okolních obcí, kteří zahynuli za první i druhé světové války – rozhoduje tu tak místní příslušnost, nikoli národnost či příslušnost k bojující straně, což samo o sobě stojí za zamyšlení.
Kostel v roce 1956 odstřelila a hřbitov zlikvidovala Československá lidová armáda, když oblast uzavřelo neprostupné hraniční pásmo. Nyní na kříži v někdejším presbytáři visí pamětní cedulka, ze které se kdosi ve větě o osudu místních usedlíků pokusil vyškrábat slovo „vyhnání“, a nad ní od letoška modlitba v češtině i němčině. Tu zatím nikdo nepoškodil a snad to tak i zůstane.
Přátelská tvář společné minulosti
Kromě turistů a také fotografů, kteří si toto odlehlé a vizuálně působivé místo oblibují, sem totiž přicházejí hlavně ti, kdo mají ke Knížecím Pláním osobní vztah. Příbuzní a přátelé někdejších obyvatel a také jejich přátelé, sousedé a příznivci historie na české straně.
Výsadní platformou setkávání se stala výroční pouť na začátku prázdnin, kdy se pod otevřeným nebem slaví společná bohoslužba. Nejde při ní o to řešit, „kdo za co mohl“. Zmizelá obec je dostatečným dokladem, kam takové nekonečné přetlačování vede. O pouti se mluví i modlí stejně česky jako německy a památku konkrétních lidí s jejich osudy připomínají silné symboly – třeba jako letos zvukový záznam vyzvánění ze zaniklého kostela nebo hlas trubky nad starými náhrobky.
Letošní setkání se konalo také na připomínku 90 let od úmrtí šumavského spisovatele Johanna Petera. Na Knížecích Pláních chodil do školy, stal se učitelem a působil třeba v Prachaticích a ve svých textech zachytil tehdejší Šumavu i s jejím kulturním bohatstvím, včetně slavných hořických pašijových her. V létě se chystá české vydání jeho vzpomínek v překladu Květy Pěničkové.
Možná jsou Knížecí Pláně jen maličký plácek někde v kopcích, kde se sem tam sejde v přátelském duchu hrstka lidí. Jenže ta hrstka dává přátelskou tvář i naší společné minulosti a uchovává z ní a pěstuje to, co je konstruktivní a nosné. A to se počítá.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
