Albánie do Evropy

Snad by bylo potěšující, kdyby se o Albánii mluvilo jen jako o panenské destinaci pro turisty. Potenciál je perspektivní, budují se hotely i infrastruktura. Pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku 420 km a klima je příjemné jako na jihu Itálie. Podle statistiky v roce 2004 zemi navštívilo 375 000 zahraničních turistů. Přesto je Albánie druhá nejchudších evropská země a potýká se s korupcí a s organizovaným zločinem. Mohou za to i dějiny, protože zde stovky let tvrdou rukou vládla Osmanská říše. Už kolem roku 1000 př. n. l. se zde však nejdřív začali objevovat Ilyrové. Jejich kultura byla ovlivněna antickou, v Albánii byly řecké kolonie. Pozdější byzantinský a bulharský vliv na přelomu 12. a 13. století vystřídal první albánský státní útvar, Arbešské knížectví. Neustálé válčení ale způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země a do Řecka, nebo na Apeninský poloostrov.

Na počátku 15. století zemi ovládli Osmané, proti nimž se postavil Skanderbeg, který jejich vliv dokázal na 20 let odstranit. Osmané ale v Albánii vládli další stovky let, vytlačili křesťany do hor a zavedli islámskou kulturu. Albánie se tak stala zaostalou zemí s vysokou negramotnosti. Proti této nadvládě propukala povstání. Od 2. poloviny 19. století existovalo národní hnutí, později působila Prizrenská liga, co na sultánovi požadovala autonomii. Albánie vyhlásila nezávislost 28. listopadu 1912 po První balkánské válce a stala se suverénním knížectvím. Po ukončení 1. světové války však zůstával osud státu nejistý. 7. dubna 1939 zemi obsadila fašistická Itálie, která se z Albánie a Kosova pokusila vytvořit Velkou Albánii (tento plán dnes oživují někteří politici). Díky komunistické straně fungovalo partyzánské hnutí, co zemi roku 1944 osvobodilo. V čele stál Enver Hodža, který mezi lidmi získal ohromnou autoritu. Po skončení bojů uzurpoval i moc.

Albánské pobřeží má svou krásu|foto: Fotobanka stock.xchng

Mezi lety 1945-1990 měla Albánie nejhorší totalitní režim v Evropě. Hodža se totiž cítil čím dál silněji inspirovaný Mao-ce Tungem. Země se ocitla v izolaci, přerušila kontakt se Západem a později i s Východem. Roku 1968 na protest proti okupaci ČSSR vystoupila i z Varšavské smlouvy. Nejpodivnější možnou inspirací od nás je 300 000 (!) betonových bunkrů po celé zemi, kam se před atomovou válkou měli ukrýt poddaní paranoidního vládce. V letech 1990 až 1992 byla komunistická vláda ukončena a zřízena demokracie. Transformace však byla obtížná. Potýká se s nezaměstnaností, zničenou infrastrukturou, korupcí a velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky. Problémem jsou i pašerácké stezky pro dovoz drog z poválečného Kosova, které skrze Albánii zásobují trh s kokainem v Evropě až z 90 %! I proto dochází k nepokojům a ekonomickým propadům. Mezi hlavní priority stavebnictví patří rekonstrukce památek a stavba nových silnic. Země skoro nevyváží, zato hodně dováží z Řecka a Itálie. Například 75 % potravinářských výrobků pochází ze zahraničí, aby byly pokryty základní potřeby obyvatelstva. Peníze na ně pocházejí z těžby ropy a chromové rudy, většinou však z finanční pomoci a podpor, přivezených uprchlíky zpátky do země. I proto není jasné, jaké předpoklady pro členství v Evropské unii Albánie vlastně naplňuje.

Jeden z 300 000 bunkrů prezidenta Hodži|foto: Fotobanka stock.xchng

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.