Afghánský začarovaný kruh

Kdyby se stal Afghánistán islámským emirátem, jak po tom mnozí touží, prudce by to zhoršilo situaci demokratických sil v Pákistánu, Iráku, Palestině a na celé řadě dalších míst. V Afghánistánu je proto třeba vytrvat a pokračovat v zápase za demokratizaci této země, která zatím v posledních desetiletích zažila pouze kruté diktatury, nejprve sovětskou, poté mudžáhedínů, pak Talibanu a nyní občanskou válku. Prezident Obama proto právem označuje Afghánistán za prioritu své zahraniční politiky. Jenže je tu problém. Ukazuje se totiž, že vojenské vítězství je velmi nepravděpodobné a je třeba hledat také jiné způsoby vedoucí k cíli. V následujícím komentáři bych chtěl na některé z nich poukázat. Při úvahách o možném politickém řešení afghánských problémů je třeba si nemalovat tamější realitu v nějakých světlých barvách a nežít v iluzích. Což se bohužel často děje. Především je třeba vyjít z toho, že velká část státních orgánů či orgánů veřejné správy jsou těžce zkorumpované. Za této situace pociťuje většina obyvatel určitou beznaděj a ztrátu důvěry v nějaký pozitivní vývoj. Právo a zákon v Afghánistánu zatím platí jen ve velmi omezené míře a důrazu na vojenské řešení problému už nikdo nevěří. Stále se znovu a znovu objevuje stejný problém americké a alianční politiky: po perfektním vojenském vítězství a investicích do vojenských sil nového režimu nepřicházejí investice do civilního života, například do budování železnic - jenom si představte, že v tak obrovské zemi jako je Afghánistán je pouze asi 26 kilometrů železnic. Investice, které by umožnily alespoň částečně zmenšit strašlivou nezaměstnanost, zlepšit zásobování obyvatel, zdravotní péči a postupnou výstavbu školských zařízení.

Názor, že je nejprve třeba porazit Taliban, zastavit všudypřítomné násilí a pak se věnovat ve větším měřítku úkolům civilní výstavby a demokratizaci země, je správný jen na první pohled. Od počátku až do konce jde vlastně o to, získat většinu Afghánců na stranu demokracie. Pokud by totiž v ní viděli budoucnost pro sebe a své děti, patrně by neustále nepřecházeli - ať již dobrovolně či nedobrovolně - k odbojovým skupinám a nepodíleli se tak či onak na další eskalaci násilí. V očích Afghánců zatím nemají demokracie a vláda práva žádnou zvláštní hodnotu. Celý život prožili v násilí, země je stále plná zbraní a vojáků všech možných stran a uskupení a nikdo si neví rady, jak s tím skončit.

Při všech úvahách o řešení situace je pak třeba vycházet z toho, že Afghánistán je mnohem složitější a náročnější problém než Irák. Bohužel se však zatím převážná většina světových médií věnovala Iráku a i americké úsilí bylo věnováno především této zemi. K Iráku se upínala pozornost celého světa, protože to byla zkouška celé zahraniční politiky bývalého prezidenta Bushe a na Afghánistán se zapomínalo. Navíc dodnes pohlížejí všichni, včetně dnešního amerického prezidenta Obamy, na Afghánistán perspektivou NATO a jejích akcí. Tento rok se budou konat v Afghánistánu volby a Spojené státy vyzývají všechny členy NATO, kteří se tam angažují, aby navýšili počet svých vojenských sil pro zajištění průběhu voleb a úspěšné pokračování vojenských operací. Samy jdou přitom příkladem. Bohužel se současně zatím neobracejí na země, které přímo či nepřímo sousedí s Afghánistánem a měly či alespoň mohly by pomoci s politickým řešením tamní situace. Mám tím na mysli hlavně Čínu, Rusko, Írán a Pákistán. Co se například týká Íránu, jde o to, že Taliban provedl několik rozsáhlých masakrů šiitské menšiny v Afghánistánu a Írán jako šiitská republika tomu jen s hněvem musel přihlížet, přičemž velká část afghánských uprchlíků odešla právě do Íránu. Co se týká Ruska, zdá se, že je otevřené jednání o pomoci při politickém řešení, patrně ovšem bude chtít kompenzace, například v otázce protiraketové obrany ve střední Evropě. Celkově lze pak říci, že ani jedna z výše uvedených zemí nemá zájem na vítězství islamistických extrémistů v Afghánistánu.

Poněkud jiný případ jsou někteří další sousedé, jako například Kirgizstán. Tam mají Američané a NATO velkou vojenskou základnu Manas, poslední ve střední Asii, přes níž procházejí transporty pro akce v Afghánistánu, kde se teprve buduje obří základna v Kandaháru. Kirgizský parlament zcela nedávno vypověděl nájemní smlouvu a základna bude muset být asi vyklizena. Ve skutečnosti šlo a jde jen o peníze, které požaduje prezident Bakijev, stejně jako je požadoval a inkasoval pro sebe, svou rodinu a své příbuzné předchozí prezident Akajev. Situace využili Rusové, nabídli Bakijevovi v postupných platbách zhruba dvě miliardy dolarů a tím ho motivovali k urychlenému rozchodu s Američany. Rusové sami účtují NATO a Američanům poplatky za transporty ne-vojenského materiálu do Afghánistánu s tím ovšem, že jsou v poslední době otevření i souhlasu s transporty vojenského materiálu, které už například povolili Německu na konci minulého roku. Další možnosti transportů jsou přes Uzbekistán nebo Tádžikistán.

Dále by bylo třeba v Afghanistánu provést reformy a změny v politických poměrech hlavně v provinciích. Namísto toho se úsilí Američanů soustřeďuje mimo jiné na plánované vybudování kmenových milicí, které by mohly čelit Talibanu. Jakoby zapomněli, že je třeba hlavně čelit etnizaci konfliktu. V zemi žije zhruba 40% paštunských kmenů, 25% Tádžiků, 15% Hasarů mongolského původu, 5% Uzbeků atd. Problém je v tom, že většina z nich nevěří ve společný stát, chtějí se starat jen sami o sebe, ačkoli důvěra v sílu a efektivitu společného státu je základním předpokladem budoucího míru. Ano, kmenoví vůdci sedí ve společné vládě, protože Afghánistán je kmenově rozdělená země, ale to ještě neznamená, že by se jejich kmenovému vidění světa mělo ve všem vycházet vstříc.Většinou se totiž nejedná o nějaké ctihodné a moudré starce, ale o zkušené válečníky, kteří neznají jiný život než v korupci a intrikách, podpořených velkými automatickými zbraněmi. Naučili se přežívat za každou cenu a o demokratických institucích mají pouze tu představu, že jim mohou umožnit ještě větší moc a bohatství. Dosavadní ministr vnitra například nashromáždil na svém kontě během tří let v úřadu okolo 20 miliónů dolarů.

Proto je naléhavě třeba, aby si všichni západní spojenci ještě víc než doposud uvědomili, že prioritou není vojenské vítězství za každou cenu, ale viditelný pokrok v budování afghánského státu. Jenž zatím nutně a logicky koliduje s kmenovými zájmy, lokálními tradicemi, ale také s organizovaným zločinem, drogovou ekonomikou atd. Jenže navíc je třeba, aby nová státní moc byla postupně očištěna od všudypřítomné korupce a praxe okrádání prostých Afghánců. Otázkou je, zda je toho současný prezident Karsái schopen, zatím to rozhodně neprokázal. Afghánistán je přitom prezidentskou islámskou republikou, v níž je prezident klíčovou postavou. A nové přímé prezidentské volby se budou konat letos v létě. Při žádoucích úvahách o politickém řešení afghánistánských problémů je proto třeba začít od hledání vhodné osobnosti pro tento úřad.

Často se říká, že Afghánistán není zralý pro demokracii, jenže otázka může být položena také jinak, a sice, zda se může skrze demokracii uzdravit. Tato možnost existuje, jenže abychom jí spatřili, měli bychom jasně vymezit, které síly v zemi jsou pro demokratizaci důležité a mohly by ji podporovat, a které ne. Začít by přitom měli západní spojenci sami u sebe. Například tím, že vyjádří svou vůli v zemi zůstat do té doby, než se demokratické instituce a mravy neusadí. Strach běžných Afghánců je totiž přiživován přesvědčením, že západní spojenci se chtějí hlavně afghánského problému zbavit, co možná nejdříve odejít, nechat si tam jenom nějakou vojenskou základnu a zemi jinak nechat napospas těm, kteří si všechno prosazují hrubým násilím. Dále by možná spojenci měli vyjádřit ochotu jednat se všemi domácími silami, které jsou připraveny na jednání o politickém řešení problémů, tj. na jednání o možném podílu na státní moci. A konečně se naučit naslouchat a rozumět prostým Afgháncům a jejich skutečným potřebám. Protože to nikdo v zemi nedělá a je to hlavní příčinou dezorientace a beznaděje, která v zemi vládne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .