Adam Drda: Sanitka aneb ČSSD v říši hudby

ČSSD si prý zrovna tenhle song vybrala, protože zdravotnictví je důležité téma kampaně, text má ale také podle volebního manažera Tvrdíka upozornit na tíseň, v níž se ocitá česká společnost. Právě s textem je však jakási potíž a celé se to jeví s prominutím nedomyšlené.

Píseň má znít z tlampačů před každým partajním mítinkem, měla by tedy vlastně svolávat voliče, logicky mi z toho vyplývá, že ČSSD tou písní lidi – přátele oslovuje a vábí. První slova jsou ovšem tato: „Můj čas, je pouhopouhé prozatím,/ můj čas, může říct, já už neplatím. Rád, tak rád bych žil a mám jen zbytek sil/ a času míň, než se mi zdálo před půl hodinou.“ To je takové kuriózní. Jako by Jiří Paroubek a ostatní socialisté nemohoucně klečeli a bědovali, ba dokonce kňourali… To má jeden svěřit správu státu do rukou lidem, kteří neustojí ani předvolební stres?

Další slova písně bohužel škemravý dojem potvrzují: „Příteli, chvátej, SOS!/ Ať jsem i zítra, čím jsem dnes./ Zbav mě tíhy mé, rány mé, co nejdřív.“Čili, přátelé-voliči, šupajdá k urnám, ať zůstanu předsedou, místopředsedou, poslancem nebo lídrem, představa, že by se to nepovedlo (tíha má, rána má) je přímo hrůzná. Výklad podtrhuje úplně na konci pěkně veršovaný slib voličům: „Až budeš příště v tísni sám, kus času svého já ti dám. A pomoc tvou ti zítra tím oplatím…“

Samozřejmě se to asi má vykládat obráceně, jak napovídá výše zmíněné Tvrdíkovo vysvětlení, že totiž volič vlastně volá jako spásu sanitku-ČSSD. Uvědomuje si, že by ještě rád žil, ale po několika letech pod bičem ODS a Fischerovým úřednickým kabinetem má už jen zbytek sil a tak prosí Paroubka, aby chvátal, SOS, a zbavil ho ran a tíhy. Jenže tenhle výklad je hodně kostrbatý: proč by z tlampače na mítinku vysílala ČSSD něco, čím vlastně někdo „jako“ volá ji?

A hlavně je tu ještě jedna sloka: „Rád bych zůstal živ, chci dýchat jako dřív./ A čekám dál, že přece ustrneš se nade mnou.“ Kdyby měl tohle zpívat volič, nebylo by to přeci jen trochu drsné? Zkuste si to představit v reálu: přítel volič leží totálně zdecimovaný na kanapi, nad ním rozkročený sociální demokrat a z úst přítele voliče vychází chropotavá prosba: Ustrň se! Chci dýchat! Načež mu třeba Škormach nebo Rath dá ruku na čelo a řekne: Ve jménu Jiřího Paroubka, vstaň a choď!

Ale ono je nakonec jedno, jak to Tvrdíkův štáb s tou písní myslí, volby zřejmě sociální demokracie vyhraje tak jako tak. Člověku akorát působí bolest, že „husákovské kulturní fenomény“, o nichž si naivně myslel, že po roce 1989 samovolně vymizí, se periodicky vracejí s novou a novou silou. Na konci programové konference ČSSD zapěl Michal David píseň „My jsme ten správnej tým“. Doprovázely ho partajní špičky – a vidět třeba chartistu Františka Bublana, jak snaživě a zároveň trochu rozpačitě otevírá pusu, bylo dost smutné. Jak by asi řekl Vítězslav Jandák, stojící o kousek vedle, vyhrává nám v Česku kumštovno.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století