Adam Drda: Případ Snášel aneb „listopad dnešníma očima“

V roce 1991 Snášel studenty zažaloval pro urážku na cti. Causa se vleče neuvěřitelných dvacet let (!) - a teď soud rozhodl, že se tři jmenovaní někdejší studenti mají panu Snášelovi omluvit.

Věc už byla komentovaná z různých úhlů, za bývalé studenty, kteří se naštěstí exsoudruhu Snášelovi za nic omlouvat nehodlají, se postupně postavila spousta veřejně činných osobností včetně Václava Havla, teď čerstvě i zakladatelé brněnského Občanského fóra. Argumentace soudu, tlumočená mluvčí Gabrielou Štočkovou, vypadá na první pohled opravdu kuriózně: výroky tehdejších studentů prý „byly dehonestující, přičemž trojici se nepodařilo prokázat jejich pravdivost.“

V tom je jádro problému: koncem roku 1989 měl skoro každý člověk, bouřící se proti vládě KSČ (šlo řádově o statisíce, spíš milióny lidí), za to, že ve straně se angažují převážně kariéristé a blbové (což se nevylučuje) a zbabělci. Výjimky, těch pár desítek či stovek slušných nešťastníků, kteří se třeba jako straníci snažili krýt nějaké pracoviště před přílišným zájmem shora, se daly snadno poznat.

Snášel navíc nebyl řadový partajník, ale šéf stranické organizace, čili kariérista a demagog z definice. V čase převratu se tohle nemuselo nikomu moc vysvětlovat, všichni ti demonstranti na náměstích, dělníci z ČKD, studenti etc. věděli, že už nechtějí pokračování normalizačního humusu, representovaného hromadou podobných typů, nota bene v zemi okupované cizí armádou. Že k tomu možná dlouho mlčeli, ale nechtějí v tom mlčení pokračovat.

Dneska se to ovšem jeví jinak: vzpomínky se po dvaceti letech přefiltrovaly, najednou se předlistopadové časy nemají až tak kriticky hodnotit, respektive nemá se to přehánět, je to čím dál víc shledáváno jako nevhodné. Nic se „nesmí“ vidět černobíle, husákovský režim měl taky své výhody, třeba byly levnější kroužky ve škole, a vůbec, socialistický člověk nemusel řešit spoustu obtíží, které mu způsobuje život ve svobodě.

Argumentace soudu v případě Snášel totiž nepředstavuje nějakou ojedinělou „vlaštovku“, naopak, plně souzní s tím, co hlásá kupříkladu plejáda českých historiků – a je tedy vlastně logická. Píšete nebo mluvíte o režimu před rokem 1989 stejně, jako jste o něm smýšleli, když jste v něm žili? Pak se ocitáte na tenkém ledě, neb se stáváte ideologem.

Vyzdvihujete aktivity tehdejší opozice? Pak vězte, že to byla banda podivínů, kteří o své újmě dělali divné věci, které vůbec dělat nemuseli. Nic nehodnoťte, jen suše popisujte, nemějte na tu dobu názor, přípustné je nejvýš „laskavé retro“. Z Lidových novin se pak dozvíte, že převrat vlastně nebyl až tak docela převrat, protože Češi v listopadu 1989 ve skutečnosti chtěli jen jinou variantu socialismu…

Jak dopadne „případ Snášel“ nemá autor této poznámky tušení. Ale mohl by za pár let vyústit v docela pěknou souhru okolností: bývalí studenti z Brna se definitivně budou muset omluvit panu Snášelovi, protože už nebude, kam se odvolat; od soudu v Liberci odejde ve stejnou dobu ex-bachař Vondruška, osvobozený jako anděl mezi minkovickými dozorci; a v Praze se odborní pracovníci konečně vzchopí k vydání první velké souborné práce o normalizaci, sympaticky nezaujatě popisující tehdejší výdobytky.

Vzhledem k české zvyklosti přijímat zákony, vykládající historii, by to celé mohlo být korunováno zvláštní normou, konstatující, že třeba členství v KSČ, v Lidových milicích či funkce v Národní frontě nebo v SSM napříště nesmějí býti nikomu vytýkány.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století