Adam Drda: Přímá volba prezidenta? A proč?

Druhým zdrojem českého pojetí prezidentské funkce pak byla samozřejmě předkomunistická tradice: aktivní Masaryk, aktivní Beneš.

Jak se tahle ústavní pozice hlavy státu jeví po dvaceti letech? Je vůbec udržitelná? Asi je, ale přináší to spoustu úplně zbytečných komplikací. Proč by měl například nikým nehlídaný a z funkce neodpovědný prezident formulovat vlastní zahraniční politiku, když k tomu účelu úplně stačí vláda a ministr zahraničí, kontrolovaní parlamentem?

Anebo další věc, Ústavní soud: proč by měla být tato veledůležitá instituce naplňována pouze na základě návrhů hlavy státu, tedy návrhů jednoho politika, když to pak může vést k tomu, že si Ústavní soud „staví“ k obrazu svému - nebo jej prostě nechává delší dobu zčásti neobsazený a tudíž neakceschopný? Proč by pravomoc navrhovat ústavní soudce nemělo mít víc ústavních institucí?

Strany budoucí vládní koalice teď přišly s návrhem přímé volby hlavy státu, vytáhly téma, které se tu už mnoho let zjevuje a zase mizí. Důležitá věc to není ani náhodou. Volba prezidenta může být parlamentní i všelidová, obojí se v různých státech praktikuje: má-li se ovšem v Česku přistoupit ke změně, měli by representanti ODS, TOP 09 a Věcí veřejných sdělit nějaký pádný důvod. Bude prezident, vzešlý z lidového hlasování, legitimnější?

Nebude, v Senátu i v Poslanecké sněmovně přece sedí a prezidenta na Hrad dle stávajících pravidel usazují naši volení zástupci. Bude mít prezident zvolený rovnou lidem automaticky větší respekt? To asi těžko, záleží přeci na kvalitách jeho osobnosti. Bude mít větší právo zasahovat do praktické politiky? Nebude, protože se tu nemá zavádět prezidentský systém, má se pouze změnit způsob, jímž bude prezident instalován do úřadu. Pravomoce, o nichž byla řeč před chvílí, jsou de facto jiná otázka.

Jedním z častých argumentů pro přímou volbu jsou špatné zkušenosti s tím, jak hlavu státu vybírali poslanci a senátoři v minulosti – některé strany to nadlouho rozložilo, kandidáti se museli ucházet o přízeň komunistů, odpudivě se handlovalo a fixlovalo. Jenže tohle vychází z úrovně české politiky – a předpoklad, že se nedůstojnost odstraní nějakým technickým fíglem, se obvykle ukáže jako naivní.

Před eventuelním lidovým hlasováním nebude politická atmosféra zřejmě nikterak vznešená: šanci dostane jen ten kandidát, který sežene dost peněz na kampaň; dost peněz na kampaň sežene zpravidla jen ten, za nímž bude nějaká partaj, takže se nakonec povede normální stranická kampaň se vším, co k ní patří.

Čili když už se sahá do ústavy, neměla by se unáhleně zavádět líbivá přímá volba hlavy státu, ale měly by se v první řadě vyjasnit prezidentské pravomoci, mělo by se o nich diskutovat. Z té rozpravy by pak třeba vyplynulo, k čemu je nám prezident vůbec zapotřebí, jestli to není funkce, jejíž ideální náplň je po většinu času representativní a – Václav Klaus promine - „neaktivní“.

Třeba by se ukázalo, že jednoduše stačí mít prezidenta, který přijme na Hradě na odpovídající úrovni dejme tomu anglickou královnu a bude připraven nepodepsat jmenovací dekret ministrům z extremistické strany, až je jednoho dne bude někdo chtít do vlády. Proč chtít víc?

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století