Adam Drda: Politika pro „obyčejného člověka“

Část Zemanova výroku je banalita: jistě, každý z nás je neobyčejný, každý má jiné otisky prstů, každý se narodil jiné matce a v každém se odehrávají jiné duševní pochody… Jenže zároveň je taky většina z nás úplně obyčejná, žijeme obyčejné životy a máme obyčejné průměrné starosti, což je, ohlédne-li se člověk na české dějiny 20. století, dost velká klika. Čili můžu Miloše Zemana ujistit, že když o mně někdo řekne, že jsem obyčejný člověk, tak mne to ani v nejmenším neuráží, svou obyčejnost bych neměnil - a doufám, že k tomu nebudu přinucen.

Problém je jinde, totiž v tom, v jaké souvislosti a z jaké pozice se výroky o „obyčejném člověku“ pronášejí, k čemu se užívají. Pokud jde o českou politiku, jsou z devadesáti devíti procent typickým příznakem vyhroceného populismu. V místní politické hantýrce je „obyčejný člověk“ ten, na koho se údajně všeobecně kašle nebo dlouho kašlalo, kdo nemá či dlouho neměl zastání, ale kdo si to zastání zatraceně zaslouží. A proto jsme tu my, strana, abychom ušlechtile hájili práva vás, „obyčejných“. Hájit kohokoli je pochopitelně třeba proti někomu: nejčastěji proti kšeftounům, cizákům, proti nepřizpůsobivým skupinám, v případě ČSSD proti bohatcům a taky zkorumpovaným papalášům, kteří usilují o funkce jen z toho důvodu, aby si nahrabali, což se týká zejména ODS. Teprve když se definuje nepřítel , dostává obrana „obyčejného člověka“ jakousi náplň.

Podobná politika se vždycky opírá o přihlouplou nespravedlivou generalizaci - a vždycky staví na tom nejnižším, co se zrovna dá ve společnosti najít, vždycky zneužívá cizí životy. Kampaň ČSSD pracuje se závistí vůči těm, kdo jsou majetní a úspěšní, s lidovým přesvědčením, že byznys a politika jsou převážně svinstvo, s postkomunistickým rovnostářstvím, s fustrací a strachem nejistých lidí nebo prostě lidí v potížích. Vágní termín „obyčejný člověk“ je v tomhle směru velmi výhodný, nechává obrovský prostor pro sebeprojekci, vejde se do něj kdokoli, od nezaměstnaného dělníka přes učitelku až po důchodce, každý, kdo chce slyšet, že za jeho starosti a obavy může někdo jiný.

Věc má ovšem i další rozměr (a v tomhle směru je Zemanova poznámka o Husákovi docela trefná). Když se hájí potřeby „obyčejného člověka“, na které se dosud nebral zřetel, musí stranou spousta jiných záležitostí , jimž se dosud naopak věnovala přílišná pozornost. Může se třeba trochu omezit svoboda projevu, protože ta je „obyčejnému člověku“ v jeho každodenních starostech fuk a pak se může zatočit s různými kverulanty, kteří nadměrnou kritikou komplikují úsilí o dosažení blaha „obyčejných“. A pokud je těch „obyčejných“ dostatek, lze v jejich zájmu provádět prakticky cokoli, k čemu se najde šikovné a pragmatické vysvětlení. Za komunistů se v takřka identickém smyslu používal termín„poctiví pracující“ .

Pro spravedlnost třeba dodat, že sociální demokracie není ani zdaleka jediná, kdo se „obyčejnými lidmi“ ohání - namátkou se dá na internetu zjistit, že třeba cílem činnosti Jany Bobošíkové je „každodenní podpora obyčejných lidí, kteří už nechtějí nepořádek, způsobený dlouhodobou arogancí a lhostejností ODS a ČSSD.“ Na webu Komunistické strany Čech a Moravy se pro změnu píše, že „KSČM se jako jediná politická strana nikdy nezpronevěřila zájmům obyčejných lidí.“ Dobře – ale jediná ČSSD udělala z „obyčejných lidí“ jádro volební kampaně.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století