Adam Drda: Ještě pár slov k Mašínům a Paumerovi

Jde o obecný problém – o to, co je hrdinství, co se za něj považuje v Česku. Tedy (a to je první část toho citátu):

„V části české společnosti se usídlila kýčovitá představa, že hrdina je totéž co světěc. Hrdina nekouří, nepije, nemá moc žen - a když už střílí nebo dává rány, pak dopadají vždycky na správnou osobu, na smrdutého olezlého padoucha, který před smrtí osobně zastřelil stařenku a znásilnil tři školačky. Jenomže takhle to chodí v rodokapsech, ve filmu a v propagandě, život je mnohem složitější a bolestivější.“

Napsal jsem to, když se před dvěma lety Mirek Topolánek rozhodl, že udělí bratrům Mašínům a Milanu Paumerovi premiérskou medaili: jako první tuzemský vysoce postavený politik nějak intuitivně pochopil, že tu růžovou představu o hrdinství je třeba zproblematizovat, i když to jemu osobně přinese jenom potíže.

Od té doby se situace moc nezměnila: Mašínům i Paumerovi se hrdinství mnohdy upírá, protože při jejich akcích umírali lidé. Co se zabitých esenbáků v Čechách i v Německu týká, s ním se mnozí jakž takž vyrovnají, pokud jde o pokladníka, zabitého ve rvačce, když si skupina chtěla opatřit peníze, je to složitější.

Právě ten pokladník se zdá odboj Mašínů a spol. problematizovat: nevěděl, kdo ho přepadl, nemusel mít ani tušení, že to je antikomunistická skupina, mohl si myslet, že čelí obyčejným banditům a prostě dělal, co měl v popisu práce.

K tomu druhá půlka citátu: „Kdo něco dělá něco takového, jako Mašíni, většinou taky něco zkazí. Když jde o život, stane se, že je nevinný život zmařen – což není stejné konstatování, jako komunistické ´když se kácí les, létají třísky´.“

Asi by prostě bylo dobré přijmout fakt, že když Mašíni a spol. začali svou válku s komunismem, vzali na sebe i riziko, že někoho zabijí a že s tím budou muset žít. Bratry neznám, ale Milan Paumer, ačkoli osobně v Česku nikoho nezastřelil ani jinak nepřipravil o život, měl myslím vždycky pocit, že každá z těch smrtí byla těžká a bolestná záležitost.

To neznamená, že by zpochybnil počínání skupiny, ale nebral to na lehkou váhu, s faktem, že se na zabíjení podílel, se musel nějak vyrovnávat. Občas smrt pokladníka relativizoval tím, že ten člověk byl milicionář, ale to mi nepřišlo moc důstojné, zdálo se mi, že se spíš starý muž čas od času chytí pomocné ruky, pomocného argumentu.

Snažím se tím vším poněkud kostrbatě vysvětlit, že se apriorně předpokládá, že pro Mašíny a Paumera bylo zabíjení samozřejmé a jednoduché. Vidím v tom nespravedlnost: jednoduché to nemůže být nikdy.

Asi bychom měli připustit, že ti lidé se nepustili do odboje pro zábavu, že se snažili s nasazením vlastních životů něco udělat za ostatní – koneckonců až do roku 1950 čekali, že vypukne povstání, že armáda provede převrat, že všichni ti starší a zkušenější nenechají dojít věci tak daleko.

Hrdinství má obrovskou spoustu podob. U Mašínů a Paumera, ale i u dalších členů skupiny, to byla vůle k boji a poté odvaha nedat se zlomit zrůdným totalitním aparátem.

Pak jsou tu ale i všichni ti, kteří nesli důsledky: vedle tří popravených třeba zbrojíř skupiny Vladimír Hradec a celá jeho rodina, uvržená do kriminálu. Podobně rodina Švédova, Zdena Mašínová starší, která zemřela ve vězení, Zdena Mašínová mladší, která se celý život statečně vyrovnávala s nenávistí a persekucí všeho druhu.

Všichni tihle lidé jsou hrdinové, každý po svém způsobu. A kvůli celé té skupině by taky měli jít přední čeští politici na Paumerův pohřeb. Pokračovat v tom, s čím Topolánek před dvěma lety začal.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století