Adam Černý: Sedm let po arabském jaru se Tunisko otřásá

12. leden 2018
V Tunisku se vydávají za noci do ulic řady měst tisíce lidí, aby protestovali proti prudkému zvýšení cen zboží

Sedm let po pádu autoritativního režimu v zemi, kde začaly společenské otřesy společně označované jako arabské jaro, se v Tunisku vydávají den za dnem, čí spíše noc za nocí, do ulic řady měst tisíce lidí, aby protestovali proti prudkému zvýšení cen řady zboží sahajícího od potravin přes pohonné hmoty až třeba po kosmetiku.

Konkrétním impulsem k protestům byl růst cen, ale hlubší příčina je v lecčem podobná té, která nedávno vybudila demonstrace v Íránu. V obou zemích byla v pozadí frustrace z nenaplněného očekávání, že se životy lidí zlepší.

V Tunisku lidé byli zklamáni, že se nenaplnila hesla z počátku arabského jara „práce, svoboda, důstojnost“, v Íránu se předpokládalo, že mezinárodní dohoda o kontrole jaderného programu uvolní zemi z diplomatické a hospodářské izolace a přinese hospodářskou prosperitu.

Je tu však jeden významný rozdíl. Zatímco úřady v Teheránu nepříliš přesvědčivě varovaly, že protesty jsou inspirovány a nejspíše organizovány zvenčí, v Tunisku se nedalo popřít, že důvody je třeba hledat doma.

Vláda byla nucena zvýšit ceny pod tlakem Mezinárodního měnového fondu, který odeslání další části půjčky podmínil pokrokem v reformách, především ve snižování dluhové zátěže, na níž se rozhodující měrou podílí na světě snad nejvyšší poměr zaměstnanců ve státním a veřejném sektoru, který v jedenáctimiliónové zemi představuje více než jeden milión lidí.

V Tunisku se vydávají za noci do ulic řady měst tisíce lidí, aby protestovali proti prudkému zvýšení cen zboží

Frustrovaní Tunisané

Spolu s velkou závislostí Tuniska na jednom sektoru ekonomiky, turismu, který postihly důsledky odlivu klientů ze západní Evropy po atentátech z roku 2015, je zřejmé, proč se situace v zemi stala kritická.

Najít řešení nebude snadné, i když se zatím nezdá, že by bezprostředně hrozil návrat k autokratické vládě jednoho muže, jako se to stalo v řadě arabských zemí a jejichž nejvýraznějším představitelům je například Egypt.

Tunisku se až dosud podařilo udržet u moci vládu, jejíž součástí je i strana hlásající sice politický islamismus, ale zároveň uznávající potřebu koaliční spolupráce. Tím se liší od Muslimského bratrstva, které se po svém volebním vítězství v Egyptě snažilo získat co nejvíce moci a co nejvíce prosadit radikální politický program, což vyvolalo armádní převrat.

Tunisko sedm let podstupuje test, zda demokratické změny spojované s arabským jarem jsou udržitelné a zda jsou schopny přinést i tolik požadovanou prosperitu. Tento test se netýká jen jedné země na jižním břehu Středomoří.

Adam Černý

Frustrovaní Tunisané v minulých letech často volili dva druhy reakcí. Řada z nich viděla řešení v příklonu k islamistickému teroru. Tunisan byl střelec do zahraničních turistů v Súsu v létě 2015 i vrah v náklaďáku z berlínského vánočního trhu v prosinci 2016.

Mnohem více však bylo těch, kteří se perspektivě skomírání doma snaží uniknout ve člunech přes moře na sever jako uprchlíci. Ve všech těchto případech jde o problém bezprostředně dopadající na Evropu.