Adam Černý: Macronův rok 2019 začal střetem a střetem i končí

Jejich akce se vymezovaly sice ostře a někdy hodně násilnicky, ale programově byly těžko uchopitelné.

Čtěte také

Adam Černý: Komisařská kandidátka Francie neuspěla

Stejná země letošek uzavírá znovu protesty, tentokrát však jasně politicky definovanými a zacílenými. Přesto lze najít shodné rysy jak v heslech na ulicích, tak i v postoji vlády.

Žluté vesty se objevily v listopadu 2018 jako reakce na vládou vyhlášené zvýšení daně mířící na méně ekologické pohonné hmoty. Orientace na ochranu životního prostředí byla pochopitelná, zcela však pomíjela, že řada Francouzů, zvláště na venkově, se při cestách za obživou bez automobilu neobejde a že podstatná část vozového parku v zemi je vybavena dieselovými motory, například proto, že palivo do nich bylo po řadu let levnější.

Zdánlivá epizoda spustila řetěz reakcí, ve kterých se projevil postoj valné části veřejnosti –v minulosti už dokázal pohřbít reformní plány předchůdců prezidenta Emmanuela Macrona bez ohledu na to, zda pocházeli z levice či pravice. Macron však vychází z výsledku voleb, které před dvěma a půl lety jasně vyhrál a kdy jeho nově zformované politické hnutí získalo přesvědčivou většinu poslaneckých mandátů.

Souhra s Německem

Od začátku proto prosazoval reformy trhu práce, včetně podpor v nezaměstnanosti, a zároveň se snažil omezit regulace brzdící růst ekonomiky. V nynějším střetu o změnu penzijního systému si měří síly vláda a odborové centrály, které se navzdory ubývajícímu počtu členů snaží prokázat svou váhu.

Čtěte také

Adam Černý: Macronova chůze před voliči na visutém laně

Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, společnost je názorově rozpolcená, protože většina uznává potřebu změn, zároveň však také projevuje sympatie vůči stávkujícím navzdory tomu, že jejich akce paralyzují veřejnou dopravu zvláště v Paříži a jejím okolí.

Pět týdnů protestů zatím nemá jasného vítěze a hlava státu v očekávaném tradičním projevu na závěr roku nehodlá zatroubit na ústup. Důvod je zřejmý, v sázce je klíčový bod Macronova volebního programu, a tedy i jeho důvěryhodnost.

Jednotlivé části reformy, jako je zrušení komplikovaného a nákladného systému, zahrnujícího přes čtyři desítky různých penzí a umožňujícího odchod do důchodu například železničářům – a to nejen přímo pracujících na dráze – po padesátce, jsou důležité. Ale viděno z odstupu, sledujeme ixtou reprízu partie, zda a jak je schopna Francie najít nový finančně udržitelný sociální model.

Čtěte také

Petr Janyška: Díky Chiracovi měla Francie půlroční přehlídku českého umění

V zahraniční politice Francie, která svou velikostí a vlivem patří v Evropě mezi klíčové země, se rýsuje výrazný posun. Odcházení spolkové kancléřky Angely Merkelové, po které zatím není vidět jasného nástupce či spíše nástupkyni, sice otevírá prezidentu Macronovi prostor, ale v evropské partii jsou vyhlídky francouzského prezidenta na úspěch bez účinné souhry se Spolkovou republikou omezené.

Nabízených možností se snaží využívat, někdy i vědomě vyhrocenou formou, jak předvedl svým interview pro britský týdeník Economist, kde stav Severoatlantické aliance přirovnal k mozkové smrti. Provokativní formulace vyvolala rozruch, ne však předpokládanou změnu.

Ani Francie nemůže nic změnit na tom, jak se chovají někteří členové aliance, například jak je nyní za Trumpova prezidentství vedena zahraniční politika Spojených států nebo jak své regionální mocenské ambice prosazuje turecká hlava státu Recep Tayyip Erdogan.

Adam Černý|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

V této perspektivě v letošní bilanci ustupují do pozadí pro Francii tak významné události, jako bylo zářijové úmrtí někdejšího prezidenta Jacquese Chiraka nebo nečekaný, ale o to více zkázonosný dubnový požár světové kulturní památky, pařížské katedrály Notre-Dame.

Autor je komentátor Hospodářských novin