Absurdní drama kolem prezidenta

Jako příklad může posloužit dialog manželů Smithových z Ionescovy Plešaté zpěvačky na téma léčení doktora McKenziho. Paní Smithová o něm prohlásí, že Je to dobrý lékař. Jeden se mu může svěřit. Nikdy nepředepíše lék, který nevyzkoušel sám na sobě. Než poslal Parkera na operaci, nechal se nejdříve sám operovat na játra, ačkoliv nebyl ani trochu nemocen. PAN SMITH odpovídá: Ale jak to, že se doktor z toho vylízal, kdežto Parker na to umřel? PANÍ SMITHOVÁ: Protože operace se zdařila u doktora a nezdařila se na Parkerovi. PAN SMITH: Pak není Mackenzie dobrý doktor. Operace se měla zdařit u obou nebo měli oba podlehnout. Proč? Ptá se paní Smithová. PAN SMITH odpovídá: Svědomitý lékař musí zemřít se svým pacientem, když se nemohou oba uzdravit.

A v tomto duchu se nesl i diskusní pořad, jehož titulním hrdinou byl prezident Václav Klaus, který se ovšem podle zákonitostí absurdního dramatu na scéně neobjevil, jen se o něm stále hovořilo. Ponechme teď stranou, zda bylo dramaturgicky nejšťastnější, když témata, která se prezidenta bytostně dotýkala, rozebírali a komentovali dva politici, u nichž se předpokládalo, že nebudou s prezidentem, už z povahy svých předchozích postojů, souhlasit. Prezidentovy názory a postoje pak hájil jeho tajemník prostřednictvím telemostu.

Ve svých reakcích tak byl odkázán na vůli moderátora, zda mu dá či nedá prostor pro repliku na výpady zbývajících hostů. Připočteme-li, že i sám moderátor se občas postavil na stranu prezidentových oponentů, dá se o názorové vyváženosti diskuse pochybovat. Poněkud jiná situace by ovšem byla, kdyby tajemník Jakl byl přítomen osobně ve studiu a měl možnost přímo diskutovat s oponujícím Martinem Bursíkem. Takto měli hosté ve studiu jednoznačnou výhodu v tom, že když moderátor ukončil rozhovor s tajemníkem Jaklem, mohli jeho slova volně komentovat, aniž by se on mohl už jakkoli bránit, což ještě umocňuje onen dojem absurdního dramatu.

Absurdnost situace pak ještě podtrhovaly postoje obou diskutujících, tedy předsedy strany Zelených Martina Bursíka a předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Zatímco prvně jmenovaný je člen koalice, jejíž nejsilnější složka ODS dělá vše pro to, aby byl Václav Klaus znovu zvolen prezidentem, on sám i jeho strana dělá vše pro to, aby tento plán jejich koaličního partnera nevyšel, a je ochoten se pro splnění tohoto cíle spojit i s úhlavním nepřítelem ODS.

Druhý, tedy komunista Filip, ač představitel opozice, pak paradoxně vystupoval vůči prezidentovi smířlivěji a v jistém ohledu ho dokonce hájil. Největší absurdnost pak dosahovala část, týkající se plánovaného vystoupení prezidenta Klause na půdě OSN. Zde jakoby účastníci neslyšeli slova prezidentova tajemníka Jakla, který cela jasně řekl, že prezident jede na výroční zasedání OSN, kde přednese oficiální projev konzultovaný s vládou, vyjadřující stanoviska a postoje České republiky.

Vedle toho pak, že se koná konference, na kterou byly pozvány významné osobnosti, které tu mají o problému globálního oteplováni diskutovat. Na tuto konferenci nebyla pozvána Česká republika jako taková, ale prezident Klaus jako osoba, která je známa svými kontroverzními názory, a právě pro ně byl na tuto konferenci pozván. Z toho tudíž vyplývá, že se přímo očekává, že bude své odmítavé názory prezentovat a naopak by bylo pro pořadatele velkým překvapením a možná i zklamáním, kdyby Václav Klaus vystoupil s nějakým oficiálním stanoviskem.

Pokud by ho chtěli na konferenci slyšet, pozvali by jistě někoho jiného. Z toho také vyplývá, že i pořádající si dobře uvědomují rozdíl mezi tím, co prezentuje Václav Klaus a co je stanovisko státu. Ostatně i slova Martina Bursíka v televizní debatě paradoxně ukazují, že si tento rozdíl uvědomuje, když připomíná dopis Václava Klause předsedovi portugalské vlády, ve kterém píše, že bude na půdě OSN mluvit za sebe a dodává: ten inzerát je také jeho osobní stanovisko.

Pokud tedy jde o osobní stanovisko a je možno ho oddělit od oficiálního postoje České republiky, je otázkou, proč je okolo toho tolik hysterie, vždyť názory prezidenta Klause jsou dlouhodobě známy a jsou v čase konzistentní. Je proto obtížné očekávat, že by se na poslední chvíli nějak měnily. A tak je možné za obavou z ostudy, kterou by prý mohl prezident Klaus způsobit, spíše vidět osobní nevraživost a antipatie, a z toho apriorně odmítavý postoj ke všem názorům protistrany, což by se v politice stávat nemělo. Dá se tak usuzovat i z uštěpačné poznámky Martina Bursíka před televizním vstupem prezidentova tajemníka Ladislava Jakla, kdy doslova řekl: Na to už se těším, to bych si neměl nechat ujit.

Nechtěně tím svým způsobem potvrdil slova tajemníka Jakla vyřčená v zápětí na otázku moderátora: Takový názor může říkat jen ten, kdo si myslí, že existuje jeden schválený správný názor a všechny ostatní je potřeba umlčet a zakázat.

A podobně se v pořadu debatovalo i o dalších otázkách spojených s osobou prezidenta Václava Klause a způsob jakým o nich bylo diskutováno poněkud připomínal scénu ze vzpomenuté Ionescovy Plešaté zpěvačky, kdy se na jevišti vášnivě debatuje o tom, zda skutečnost, že někdo zazvoní na venkovní zvonek skutečně znamená, že někdo stojí přede dveřmi. Když po delším absurdním dialogu otevřou, najdou za dveřmi velitele hasičů. V dalším hovoru je odhaleno, že ačkoliv velitel hasičů stál přede dveřmi tři čtvrtě hodiny, on sám nezvonil a ani neviděl, že by zvonil někdo jiný. Poté se velitel hasičů ptá, zda náhodou v domě nehoří.

Po zamítavé odpovědi, že se v domě nenachází ani rozžatý špaček cigarety, zklamaný velitel hasičů odchází a absurditu situace zakončuje otázkou: A mimochodem, co Plešatá zpěvačka?, která vzbudí všeobecné rozpaky. Hostitelka pak v duchu absurdního dramatu replikuje: Češe se stále stejným způsobem. A ostatní se s velitelem loučí přáním: Mnoho Štěstí a mnoho ohně! A on odpovídá: Doufejme! Vždyť to potřebujeme všichni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .