35 let vězení pro někdejšího vůdce chorvatských Srbů

5. srpna roku 1995 se v chorvatské metropoli Záhřebu rozezněly sirény. Stál jsem tehdy na tramvajové konečné nedaleko sídla mírových sil v Chorvatsku UNCRO na hlavní záhřebské ulici Ilica. Jako cizinec jsem byl odkázán na úkryt v areálu základny mezinárodních sil. Byl jsem na cestě domů a vrátit jsem se nestačil. Poněkud zaskočen jsem pozoroval, jak vylekaní Záhřebané dobře věděli, kde se mají schovat. Z tramvajové konečné se během neuvěřitelně krátké chvíle ztratili. Na svém místě zůstal jen majitel bistra. Chorvatská armáda přitom tehdy činila konec Republice Srbská Krajina bleskovým tempem. Srbské vojsko oblasti se ani nestačilo bránit. Zprávy zněly pro Chorvaty velmi optimisticky. Kavárník na mou otázku je- li se skutečně čeho obávat odpověděl. "Myslím, že ne, ale těch Martičových separatistů se tu všichni bojí. V květnu jeho rakety v Záhřebu zabily 7 lidí." Právě za zmíněné ostřelování chorvatské metropole byl v Haagu Martič činěn odpovědným. Jako prezident takzvané Republiky Srbská Krajina tak v květnu 1995 reagoval na jinou úspěšnou akci chorvatské armády, zvanou Blesk. Během ní obsadila jinou část země ovládanou do té doby Srby- západní Slavonii. Na bombardování Záhřebu kromě zmíněných sedmi zabitých doplatilo dalších 200 zraněných. V srpnu se už prchající armáda Krajinských Srbů na něco podobného nezmohla. Strach mezi Záhřebany, ale přetrvával. Republika Srbské Krajina byl nikým neuznaný mini stát chorvatských Srbů. Vznikl už v roce 1990 jako Srbská autonomní oblast Krajina. Byl počátek války v Jugoslávii. Chorvatští Srbové byli podporováni vládou v Bělehradě. K jejich odhodlání udržet ve svých rukou přispěl i fakt, že v ze Záhřebu zaznívaly teze o tom, že chce samostatné Chorvatsko navázat na historii Nezávislého chorvatské státu. Země, jejíž ozbrojené složky během 2. světové války za podpory nacistického Německa, decimovaly etnické Srby, z nichž byly desítky tisíc zavražděny. Na druhou stranu obavy z lépe vyzbrojených srbských jednotek podporovaných Jugoslávskou lidovou armádou měli zase obyvatelé Chorvatska. Válka byla na spadnutí. Na konci roku 1991 dočasně skončily boje až po zásahu mezinárodního společenství. Jednotky UNPROFOR, později UNCRO dohlížely na to, aby vojska obou stran dodržovala příměří. To situaci v uvozovkách zakonzervovalo na 4 roky. Republika Srbská Krajina v té době představovala třetinu území Chorvatska. Mimo jiné znamenala přerušení silničního a železničního spojení mezi Záhřebem a jižními oblasti podél pobřeží Jadranu. Krajinští Srbové měli za to, že jejich quasi stát bude spojen s dalšími územími ovládanými jejich krajany v Bosně a ve vlastním Srbsku. Kdybychom vzali do úvahy pouze území Chorvatska, zaujímala Republika Srbská Krajina 3 zcela oddělené oblasti. Východní Slavonii, která sousedila se Srbskem, západní Slavonii a také Krajinu. Ty byly do značné míry vzájemně izolovány a bez podpory ostatních Srbů by tento státní útvar nebyl životaschopný. Vláda Krajiny, reprezentovaná zejména Martičem, pak skutečně systematicky vyháněla nesrbské obyvatele, vypalovala jejich obydlí, aby se nikdy v budoucnu neměli kam vrátit. Srbové ničili také katolické objekty, připomínající chorvatskou kulturu, ale na své si přišli i Muslimové v přilehlých oblastech Bosny a Hercegoviny. Chorvatská operace Bouře nakonec skutečně učinila Republice Srbská Krajina konec. Většina jejích obyvatele před útočící chorvatskou armádou prchala. Deprimované krajinské vojsko se už tehdy nezmohlo na vážnější odpor a jen na útěku doprovodilo své spoluobčany. Z Chorvatska jich tehdy prchlo téměř 200 000. Ani vojska vítězů si nepočínala nijak v rukavičkách a chovala se k Srbům podobně, jako oni dříve k nim. Tehdejší prezident Franjo Tudžman sice vyzval Srby, aby v Chorvatsku zůstali, nicméně tato výzva byla poněkud licoměrná. Za trestný čin totiž chorvatská vláda prohlásila jakoukoli účast v srbském vojsku. Nicméně jeho rekruti byli do armády povoláváni a i když třeba zcela nesouhlasili se separatisty, rozkazu se z obavy před sankcemi podřídili. Haagským tribunálem byl dnes z výše uvedených důvodů odsouzen Milan Martič. Někdejší kninský policista byl odsouzen po právu. Jako šéf mini státu a jeho ministr vnitra byl za akce, namířené proti Chorvatům odpovědný. A rozhodně ne jen z donucení. A slovo na závěr. Republika Srbská Krajina měla celkem tři prezidenty se třemi různými osudy. Milan Martič dnes v Haagu, kam se vydal v roce 2002 dobrovolně vyslechl svůj verdikt. Další z prezidentů, Milan Babič, spáchal ve vězení tribunálu sebevraždu krátce před tím, než na stejném místě zemřel na srdeční záchvat Slobodan Miloševič. A poslední hlava quasi státu- Goran Hadžič- je jedním z pěti posledních obviněných, po kterém mezinárodní soud a s ním spolupracující instituce zatím bez úspěchu pátrají.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .