Zvláštnosti sjezdu ČSSD

Když se pak mělo volit nové vedení, objevili se kromě něho znenadání hned tři lidé, ucházející se o předsednickou funkci. Nikdy před tím se o nich v tomto smyslu nemluvilo. Dva z nich pak uvolnili místo třetímu, panu Rusnokovi, který postoupil do finále. V něm ale zvítězil přesvědčivou, byť nijak slavnou většinou Vladimír Špidla. V té straně asi není něco v pořádku, není-liž pravda?

Jakoby na sjezdu došlo ke střetu emocionality s racionalitou. Ten však nebyl završen konsensuálním poznáním, které by bylo možné uvést nebo zakončit slovo - aha, tak takhle na tom jsme my, čeští sociální demokraté. To ale znamená, že ČSSD má značné problémy sama se sebou, že je sjezd nevyřešil, že tedy budou trvat i nadále a že strana bude sice významným, leč ne zcela stabilním článkem naší politické scény

Ti nespokojení řečníci pokaždé sklízeli souhlasný potlesk. Co vlastně naznačovali? Například, že ČSSD, ač je zdaleka nejsilnější vládní stranou, dostatečně neplní program, k němuž se svým voličům zavázala. Inu, asi to z nějakých závažných důvodů tak úplně nejde. Chtělo by to zamyslet se nad programem i nad těmi závažnými důvody. Zda se tak dělo v kuloárech, nevím. Veřejně nikoliv. Některé stesky měly konkrétnější podobu, například, že se sociálně demokratičtí ministři v čele s premiérem nechají ve vládě vydírat slabšími koaličními partnery.

Obdobný stesk lze slýchat i v řadách Unie svobody. Koaliční spolupráce ale vždycky znamená, že partneři dočasně ustoupí od některých svých programových cílů i od snahy jeden druhého ve vládě převálcovat. Zdá se, že k plnému osvojení tohoto principu u nás zatím nedošlo a nejen v ČSSD.

Domnívám se, že ti nespokojení řečníci, kteří tlumočili jakousi špatnou náladu ve straně, představují tu část jejího členstva a voličstva, kterou lze nazvat populistickou. Zda je to většina? Nevím, možná. Náladové rozpoložení se mapuje nesnadno. Je to zřejmě tato část strany, která sní o jakési společné levici a proto jí není cizí myšlenka spolupracovat naplno s KSČM. Co by mělo být cílem takové společné levice? Zřejmě být ve střehu a připouštět jen takové reformní změny, které ona sama pokládá za sociálně únosné.

Naproti tomu ta druhá část strany, patrně racionálnější, zato menšinová, je vnímavá vůči stavu celé společnosti, nahlíží nezbytnost i nepopulárních změn, ale nelibost té první části jí brání hrát otevřenou hru. K této druhé patří i Vladimír Špidla, jemuž mnozí vytýkají malou schopnost komunikovat. Jak to má ale dělat, jsou-li s otevřenou rozpravou ve straně takové nesnáze? Právě proto se ti racionálnější funkcionáři vyjadřují opatrně, v šetrných náznacích, někdy se i vykrucují a navenek pak působí nejednoznačně. Jak vysvětlit té populisticky smýšlející části, že sblížení s komunisty by ohrozilo samu totožnost strany, není-li ona sama ochotna, zatím možná ani schopna, něco takového nahlédnout?

Tento vnitřní rozpor ČSSD je daní, kterou strana platí za příliš promptní volební úspěchy, jejichž režisérem, či spíše aranžérem byl Miloš Zeman. Mnozí jsou mu tam za toto zviditelnění vděční, aniž by za tím nahlédli, v jak svízelném postavení se ocitne strana, kterou uschopní k vládnutí pouhé aritmetické počty, která však neprošla procesem vnitřní konsolidace. ČSSD s tím bude mít těžkosti a my ostatní je budeme mít též.