Zvláštní prezidentská partie

Havel se pak hned na jaře ovšem řádné a důstojné volby dočkal, stejně jako po osamostatnění České republiky. Ale v létě 1992 jej opakovaně odmítli slovenští reprezentanti a on sám na další kolo s předem jasným, tedy negativním výsledkem rezignoval. A roku 1997 prošel nejtěsnějším rozdílem, když nejprve zněly dost hrozné tirády sládkovců. Prvnímu zvolení Václava Klause zase předcházelo nepochopitelné počínání tehdejší vládní koalice, která měla dost sil protlačit svého kandidáta, ale neuměla se na něm shodnout. Přičemž části sociálních demokratů jakoby šlo jen o to, aby se prezidentem nestal jejich bývalý předseda Zeman. Když toho dosáhli, zbytek už byl fraškou nahrávající absurdně kandidátu opozice.

A dosavadní nečitelné počínání stran, s výjimkou ODS, která už Klause, byť zatím neoficiálně, kandidovala, skoro slibuje zase nějakou bezradnou volbu. Důvodů je k tomu celkem dost. Ve shodě není vládní koalice. Zelení jasně nechtějí anti-ekologického Klause a také lidovci si představovali změnu. Ale mohly by tyto subjekty nalézt společného kandidáta se sociálními demokraty? Bursíkův nápad s česko-americkým ekonomem Švejnarem negoval záhy Paroubek. Lidovecký kůň Pithart po zkušenosti z roku 2003 do nerovného souboje s Klausem jít odmítl. A s Dienstbierem, prvém, o kom se začalo vůbec mluvit, zřejmě fiktivní protiklausovský triumvirát ČSSD-lidovců-zelených snad ani nedebatoval.

Lidovci zatím jen počínají říkat, že když Pithart rezignoval, snad by se s Klausem na Hradě smířili. Ale zase ne všichni. A Zelení nyní čekají s čím přijdou sociální demokraté. Dodejme ještě, že komunisté žádného kandidáta stavět nechtějí a užívají si pozice, kdy s nimi budou ostatní muset podporu konzultovat a tedy i za něco měnit. Švejnara už například ihned podporovat odmítli.

Podstatným prvkem ve hře je samozřejmě ČSSD s druhým nejpočetnějším klubem ve sněmovně. Ale ta je zatím, jak se říkává, vysloveně tajnosnubná. Ještě před několika dny sice předseda Paroubek prohlásil, že nejvíc šancí proti Klausovi by podle měl prezident Akademie věd Pačes, který by se podle bleskových průzkumů veřejného mínění zřejmě zamlouval také veřejnosti, zřejmě jako nepříliš známý a tedy také lidem ne protivný učenec a zároveň nepolitik. Jenže z kuloárů sociálních demokratů se proslýchá, že Paroubek prý má připravenou nějakou "těžkou váhu", s níž ale chce vyrukovat teprve příští měsíc. Média hned začala uvažovat, zda by nemohlo jít o ex-guvernéra národní banky a premiéra přechodné vlády z roku 1998 Tošovského. Toho sice Moskva navrhuje do čela Mezinárodního měnového fondu, ale mnohem větší šanci bude mít kandidát Evropské unie, podporovaný navíc Spojenými státy. Tošovský by tedy mohl být pro Pražský hrad takříkajíc volný. Ale nechme spekulace stranou a podívejme se spíš na to, co je zatím známo. Totiž na fakt, že s lidmi, o kterých se mluví, takřka nemluví vedení stran. To vyhlíží dost zvláštně. Je to asi případ Dienstbierův a také rozpačitému Pačesovi se zdá, že se s jeho jménem pouze hraje jakási neprůhledná partie. Což začíná připomínat situaci před pěti lety. Václav Klaus se tomu může usmívat. I když je otázkou, zda Paroubek skutečně nějakou zásadně těžkou váhou nedisponuje. Existuje ale proti Klausovi nějaká taková vůbec? Pomineme-li žertíky typu Karla Gotta? A proč se vlastně vypouštějí jedna jména jen tak do větru a jiná zůstávají pod pokličkou? Proč strany, které říkají, že chtějí jinou hlavu státu, při hledání více nespolupracují? Pokud tak přece činí, potom zcela ve skrytu.

Nečitelné je hlavně počínání silné a rozhodující ČSSD. Tajnostmi kolem kandidátů, dnes snad nějakého bombastického, se totiž strana vystavuje podezření, že ve skutečnosti je Paroubkovým cílem usednout do křesla šéfa sněmovny, což mu umožní ODS za to, že bude Klaus znovu prezidentem. Obhájit by si to dalo celkem snadno. Občanští demokraté uznají gentlemanskou dohodu, podle níž lídr opozice bývá předsedou dolní komory. A ČSSD zase připustí, že se konec konců Klaus celkem osvědčil, že by například jistě vyhrál při přímé volbě, a že vůbec, odpusťme si, co jsme si. Nadto by se politická scéna o krůček přiblížila k momentálně neprůchodné vidině velké koalice, na niž stále jistě myslí část jak občanských, tak sociálních demokratů. A prezidentská volba by pak byla hladká, dokonce možná i jen jednokolová.

Ale to už jsme také v rovině spekulací a tak si raději počkejme na onu slibovanou Paroubkovu "těžkou váhu". Ta by aspoň mohla přinést nějaké vzrušení. Pokud si ovšem kandidaturu mezitím sama nerozmyslí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .