Zveřejněna Katyň

Jisté je to, že šéf tehdejší státní bezpečnosti Berija usoudil, že bude nejlépe zlikvidovat v Katyni, Ostaškově a Starobělsku asi 15 000 převážně polských důstojníků; na řadě dalších míst bylo v tutéž dobu, po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 příslušníků hlavně polské inteligence. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski či polský admirál, který za 1. světové války sloužil v ruské armádě, Xawery Czernicki. Berija, když doporučil Kremlu povraždit tyto muže, vycházel ze své praxe z 20.letech, úsvitu bolševické hrůzovlády, kdy rozpoutal masivní represe v Gruzii a na Kavkaze a Stalin s nimi nakonec nejen souhlasil, ale pravděpodobně se jimi i inspiroval.

A Nikita Chruščov, který ho v čele sovětského impéria nahradil, byl sice humánnější, ale o to více stalinskému odkazu konformnější. Proto Katyňská tragedie „povýšila" z kategorie přísně tajné, kterou mohou otevřít jen generální tajemníci, na „skartováno", zkrátka všechny usvědčující důkazy měly putovat do stoupy. To, co nakonec zbylo, je jen torzo, které dokazuje Stalinovu a Berijovu vinu, ale rozhodně nedává komplexní pohled na ruskou genocidu polské elity. Přesto dokumenty, které tento týden nařídil uveřejnit prezident Dmitrij Medveděv, poskytují alespoň základní a první ucelenou a veřejnou informaci o stalinských zvěrstvech na Polácích.

Původně tajné dokumenty zveřejnil státní Ruský archiv na svých stránkách. Od nynějška jsou přístupné všem, byť mezi nimi není jediný dokument, který by historici nejen polsko-ruští, dosud neznali nebo nemohli znát. Na příkaz ex-prezidenta Borise Jelcina je měli v Polsku už v roce 1992. Podívat se na ně ale mohou teď všichni, i když prozatím to raději nezkoušejte, protože server je přetížený a ani mně se nepodařilo se proklikat dál než na úvodní stránky.
http://rusarchives.ru/publication/katyn/spisok.shtml

Přesto je ruský počin důležitým krokem. Je to nejen očekávané gesto vůči zemi, která právě u Katyně, byť tentokrát tragickou nehodou, ztratila znovu výraznou část své politické, duchovní a vojenské elity, ale také příslib usmíření dvou velkých slovanských národů, které spolu nemají právě ty nejlepší vztahy. Jedním z předpokladů je poznání společných dějin. Katyń právě Rusko dlouho popíralo a zraňovalo tím polské národní city. Sama Katyń ovšem zraňuje také ruské historické sebevědomí a demaskuje, na východě tak důležitou vlastní tvář. I proto, jak potvrzuje ostatně šéf Federální archivní agentury Andrej Artizov, stále existují v Rusku lidé, kteří nevěří, že jde o pravé materiály a popírají fakt, že skutečně ke Katyňskému masakru došlo.

Právě pro ně - tedy především - teď slouží zveřejněné dokumenty, kde jsou čitelné podpisy bolševické špičky: Stalina, Vorošilova, Molotova a Mikojana, kterými schvalují Berijův návrh postřílet polské zajatce, kteří v roce 1939 uvízli v sověty okupovaném Polsku. Další podpis patří pak tehdejšímu předsedovi KGB Šelepinovi, z roku 1959, který stvrzuje, že materiály o Katyńi byly skartovány. Proč to udělal a nezničil dokumenty?

Vysvětlení mohou být minimálně dvě: chtěl si nechat kompromitující spisy pro "strýčka příhodu", nebo mu v tom bránilo svědomí. Protože se mu říkalo železný Šura, pravdivější bude asi první varianta. Kovaný komsomolec stalinských dob a šéf chruščovovské KGB se nicméně, nevědomky, zasloužil o to, že je alespoň dnes o co se opřít a i když nelze historii vrátit, lze ji znovu zkoumat.

Pověstný míč je teď především na ruské straně, protože ta se musí s Katyńským masakrem vypořádat tak, aby byla i veřejně schopna zpětné reflexe. Že to nebude jednoduché, o tom svědčí také to, že RosArchiv, tedy Federální archivní agentura, záhy po zveřejnění katyńských dokumentů, hodlá na stejný web umístit také dokumenty o postřílených rudoarmějcích, kteří se ve 20.letech 20.století ocitli pro změnu v polském zajetí a které měli zlikvidovat Poláci. Verdikt ponechme na historicích, samy ale nezapomeňme, jaký je rozdíl mezi útočníky a okupanty. V polsko-ruském případě je to nejen oněch 20 let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.