Zuzana Válková: Pět druhů samoty a mýtus o nemehlech

7. listopad 2021

Nejdřív se člověku stýská po lidech, pak se přistihne, že se mu stýská po tom, jak se mu stýskalo po lidech. Někdy si představuje, jaké změny na jeho mozku asi způsobuje fakt, že během jednoho týdne promluví právě na jednoho živého člověka, kterým je lékařka na dětské pohotovosti, a pak na jednoho člověka přes počítač, kterému stejně nemůže říct nic z toho, co by potřeboval.

Když se pandemicky odloučený člověk konečně s někým blízkým sejde, aby své zážitky se samotou probral – protože jiné vlastně nemá –, zjistí, že mu chybí slova. Nebo vůle o něco se dělit. Už si totiž na mlčení zvykl.

Čtěte také

„Nerozmluvený“ člověk je možná mýtus; nejspíš je mýtem i to, že muž a žena mají potřebu během dne pronést jiný počet vět. Platí ovšem, že když si dva blízcí přátelé zírají do obličeje a v mírné panice hledají, co by si po dlouhé době pověděli, čím by své odumírající neuronové spoje vzkřísili, je ta situace zároveň tragická i komická.

Osmnáct měsíců pandemické samoty – přerušované, pochopitelně, přesto však mnohem sofistikovanější, než by člověk dokázal domyslet –, to všechno způsobilo, že samota už na mnoho z nás nepůsobí jako cizí problém. Jako důsledek životní nešikovnosti nebo situace, která se dá vyřešit zvednutím telefonu. Samota je nový životní styl.

Další vlna izolace

Je to také, jak se ukazuje, škála druhů a jejich odstínů, z nichž některé jsme se dokonce naučili vyhledávat. Místo schůzek s přáteli raději trávíme čas sami v přírodě. Místo výběru příjemného podniku k jednání jsme si navykli poslat po síti link na Zoom. Daly by se jednotlivé druhy samot, kterými jsme si během posledních téměř dvou let prošli, trochu utřídit? Zkusme to.

Čtěte také

Řítí se na nás nemoc, o které nic nevíme: to je samota prvá, říznutá hrůzou a kontrolovaná přetvářkou. Pak jsme najednou zavření doma, všichni pospolu, neodlučně a na neurčitě dlouhou dobu: jde o samotu in absentia, druhou samotu, která se mezi nás tlačí napětím, hněvem i řevem.

Zároveň nás možná obchází samota třetí, existenční, taky těžko sdělitelná: komu můžu říct, že se bojím, že za tři měsíce nebudu mít na nájem? A proč to vlastně někomu říkat, když to nejspíš nic nevyřeší? Čtvrtou je samota z nejpalčivějších, drtivá a ochromující, kterou si prošli staří lidé bez kontaktu s blízkými nebo děti odloučené od rodičů. Odúmrť společenského vyžití, samota pátá, už působí jen jako oběť v oblasti luxusního zboží: kdo by plakal nad firemními večírky, setkáními v kavárně, nocemi strávenými v barech?

Situace se v uplynulých měsících začala dávat do pořádku. Začali jsme se znovu vídat, spolupracovat, potkávat se na ulici. Vydali jsme se na dovolené, přihlásili děti do kroužků, strávili podzimní prázdniny na chatách a u příbuzných. Dřívější ohromující množství samoty jsme si navykli dávat do souvislosti s tím, že nám „vládnou nemehla“.

Zuzana Válková

Týdny, které nás čekají, další vlna izolace jednoho od druhého, ovšem nejsou důsledkem něčího politického neumětelství. Po osmnácti měsících života s pandemií už drtivá většina z nás dobře ví, co je třeba dělat – nebo co bylo třeba dělat –, abychom se teď, na podzim a v zimě, mohli chovat tak, jak jsme byli zvyklí. Některé evropské státy letošní zimou projdou v civilizovaném režimu. Odborníci se shodují, že ještě do minulého měsíce jsme na tom mohli být podobně. Rozhodli jsme se ale jinak. Dá se to tedy chápat tak, že samota je stav, který nám vyhovuje?

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio