Zuzana Válková: O jedné fatvě a tisíci drobných ran do zad
„Jeho smutek byl střepem z čarodějova zrcadla, který mu vletěl do oka, a on se bál, že to změní jeho osobnost; že se bude dívat na svět jako na místo plné nenávisti a lidí, jimiž je třeba pohrdat.“ Takovou poznámku přičinil v roce 2012 do svých pamětí spisovatel Salman Rushdie.
V kontextu výpovědi, která se snaží být co možná upřímná, a zároveň statečná, je ve svém pesimismu výjimečná. Ale dnes ji není možné přehlédnout.
Od vydání Rushdieho memoárů uplynulo deset let. Měly ohraničovat opatrně nadějeplný konec příběhu, ve kterém umělec napíše knihu a přivolá tím na svou hlavu hněv fanatiků, hlupáků a lidí, kteří jsou jen prázdnými nádobami na cizí zlo. A oni ho nakonec šťastně nechají být. Jenže Rushdieho příběh je komplikovanější – a krutější.
Rushdie žil s Chomejního fatvou, rozsudkem smrti za knihu Satanské verše, deset let. Mimochodem, málo se to připomíná: Satanské verše nejsou žádný primitivní protiislámský pamflet. Je to skvělý příběh. Ale to jsme odbočili. Ve srovnání s vězněm, který ví, kdy se dostane na svobodu, Rushdie takovou jistotu nikdy neměl.
Příliš temné poznámky
A po atentátu, který shodou šťastných okolností přežil počátkem tohoto měsíce v New Yorku, je zřejmé, že kdo spisovatelovu životu přál trochu pohádkové symetrie, tedy že „po tom špatném přijde dobré, anebo aspoň lepší“, na ni může zapomenout.
Čtěte také
Rushdieho neštěstí totiž není jen dokladem toho, co dokáže islámský fanatismus: je také zdrcujícím souborem příkladů, jak ho na tisíc drobných způsobů léta zrazoval Západ ve jménu ohleduplnosti k bigotnímu myšlení. Dělali to politici, duchovní i jiní spisovatelé.
A mimořádně frustrující roli v Rushdieho kauze sehrála renomovaná média. V obviňování oběti, že si své neštěstí přivodila sama, a ještě tím ohrozila ostatní, takzvaném victim blamingu, vynikal třeba britský deník Guardian. Kromě toho, že dával po takzvaně objektivním způsobu prostor lidem otevřeně volajícím po Rushdieho smrti, věnoval stránky ohledávání otázky, kdy přesně si člověk za to, že se někoho dotkl, zaslouží popravu.
Nejzajímavějšími dokumenty tohoto typu byly přestřelky světových osobností, které si na konfliktu umění versus právo na tmářství vždycky našly jakousi ušlechtilou polevu. Jedna z posledních podobných hádek, kterou Rushdie na stránkách Guardianu absolvoval, byl spor s oblíbeným spisovatelem Johnem le Carrém, který poukazoval na to, že svoboda projevu není v žádné kultuře absolutní, a i proto je třeba počítat s následky…
Čtěte také
Až na to, že zasahování do náboženského jemnocitu v Rushdieho domovské Británii nezákonné nebylo. A nikoliv proto, že by se o to britští politici nesnažili: Rushdie ve svých pamětech líčí znepokojivou historku o tom, jak se britská levice pod vedením Tonyho Blaira léta pokoušela prosadit zákon zakazující kritizovat náboženství. Zákon neprošel o jediný hlas.
Proti verbálním zradám a stížnostem, kolik stojí ochrana spisovatelova života daňové poplatníky, samozřejmě v Rushdieho případě stojí i projevy ohromné osobní statečnosti, kterou nelze od žádného člověka očekávat, natož vyžadovat. Pod vlivem posledních událostí je však těžké ignorovat v jeho pamětech poznámky, které ještě nedávno působily příliš temně. Strhující memoáry pojmenované Rushdieho krycím jménem „Joseph Anton“ se přitom na posledním Světě knihy rozdávaly zdarma. Asi už je nikdo nekupoval.
Rushdie v nich oceňuje osobní omluvu někdejšího srílanského prezidenta Kumaratungy za to, že se jeho země postavila na protiv filmové adaptaci jeho románu Děti půlnoci, a poznamenává: „V roce 1999 přežil atentát Tamilských tygrů, ale oslepl na jedno oko.“
Salman Rushdie, který se v roce 2012 bál, že se stane smutným Kájem z pohádky Sněhová královna, v roce 2022 přežil atentát, a možná oslepne na jedno oko.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
