Petr Fischer: Ceny kritiky a znovuobjevení filmu

7. únor 2025

Smyslem uměleckých cen je vyzdvihnout krásu a sílu výkonů umění, dodat tvůrcům společenskou satisfakci a ale také, a to dnes možná především, přitáhnout pozornost většiny. Ta se v takových chvílích „oceňování“ může snadno rozhlédnout po umělecké krajině a udělat si přehled o tom, co umělce dnes přitahuje, co zpracovávají, na jaké pohyby ve společnosti reagují, čím žijí, co je trápí.

Ceny české filmové kritiky nabídly pohled na český film, který ve většině jen tak nevypraví více či méně poučné příběhy o životě, aby pobavil a poučil. Film je tu najednou takříkajíc sám za sebe.

Čtěte také

Vítězná Amerikánka Viktor Tauše je možná také vyprávěním o dívce, která se složitě dostává z nucené ústavní péče, více však předvádí, spíše se tam přímo děje proces hledání svobody v lidské mysli, která je polem souboje vědomých i nevědomých obrazů, které se spolu perou, narážejí na sebe, prolínají se a překrývají.

V kaleidoskopu všemožných představ se pak objevu složitá cesta vysvobození, které je jakýmsi nalezením sebe. V Amerikánce to o díky vizuální stylizaci Jana Kadlece lze všechno prožít i bez fixace na peripetie vyprávění.

Vlny nakonec neproměnily nominace

Film Vlny, který nakonec neproměnil žádnou ze svých nominací, je napěchován mohutnou multimediální energií, kterou režisér Jiří Mádl chce přenést na diváky, aby pod vlivem sugestivních minulých událostí pohnul jejich současnými představami světa.

Čtěte také

Trauma roku 1968, v němž vystupují možná až příliš idealizovaní hrdinové rozhlasové či mediální svobody, se transformuje filmem do jakési ozdravné směsi, která je místy snad až příliš přímočará a naléhavá.

Tlak filmu tu ale připomíná sílu média, které obvykle skrze nekonečné příběhy vůbec nevidíme. Ukazuje se najednou jako moc svého druhu.

I nejlepší dokument, nominovaný rovněž mezi třemi nejlepšími filmy roku 2024, odhaluje film jinak, než jsme zvyklí. V autobiografické sáze fotografky Libuše Jarcovjákové se rozhýbávají fotografie nejen střihem, a pohybem kamery, ale i vnitřním zvukem.

V opakování tak vzniká jistá manýra, ale je stylová a přiznaná, jakkoliv v opakování téměř nutně rutinní. A přece film se tu zjevuje ve své syrovosti, nikoli jako technický fígl, ale jako (re)konstrukce světa, v němž dnes většinově žijeme. A nějak takto ho vytváříme, konstruujeme, nějak takto v něm žijeme – v obrazech sebe a jiných v sobě.

Film jako návod na život?

Je zřejmě znakem prožívání současného času, že se v tolika českých filmech lidé perou s nějakým psychickým protivenstvím, s nímž si jako společnost nevíme rady, a tak se i film hodí jako terapeutický prostředek.

Čtěte také

A možná i návod na to, jak se v tomto boji sobě a druhým neztratit. Jako třeba ve snímku Jiřího Havelky Zahradníkův rok, v němž se lidský a přírodní řád, řád svobody a nutnosti, rozbíhají od sebe, a nakonec se zase v náznaku právě zmiňovaného terapeutického smíření sejdou spolu.

Film ale mluví vždy silněji tam, kde není pouhým nástrojem terapie, nýbrž světem fungujícím pro sebe, do něhož se musí skočit, aby diváky vytrhl z jistoty každodennosti a něco s nimi udělal, nějak je proměnil a posunul.

Petr Fischer

Jak se zdá, letošní Ceny české filmové kritiky přinesly tedy i jakési znovuobjevení filmu a jeho možností, jež nespočívají jen v zábavném převedení lidského divadla do pohyblivého obrazu. Na festivalu dokumentů v Jihlavě se filmem myslí, Ceny kritiky připomněly, že filmem se dokonce intenzivněji žije…

Autor je komentátor časopisu Euro

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.