Ondřej Konrád: Satanský atentát po třiatřiceti letech

A svět nebyl tehdy ani po deseti letech Chomejního explicitní diktatury připraven na to, že ajatolláh vyhlásí fatwu, tedy výzvu k finančně motivované popravě cizince. A nikoli politika, nebo vojáka, ale umělce. Britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho.

Kvůli jeho románu Satanské verše, podle Chomejního „rouhačského proti islámu“. Přičemž se jej ovšem mohly víc než pasáže o proroku Mohamedovi dotknout místa, ve kterých se vyskytuje evidentně jím samým inspirovaná negativní postava imáma v exilu.

Nevědoucí premiér

Tak nebo tak, íránským zpětným skokem až takřka do středověku zprvu zaskočený demokratický svět už ale roku 1989 chápal, že je významný literát skutečně krajně ohrožený. To záhy doložily dokonané vraždy, nebo pokusy o ně, překladatelů a vydavatelů Satanských veršů různě po světě.

Čtěte také

Týden očima Petra Schwarze: Války proti rozumu

Britská vláda romanopisci proto dlouhá léta poskytovala neprostupnou ochranu – Rushdie žil v utajení, používal pseudonym, a když tu a tam cestoval, dělo se tak za nejpřísnějších bezpečnostních opatření.

Jako tomu bylo roku 1993 i u nás, kam Rushdie přijel na seminář Helsinského občanského shromáždění k tématům nacionalismu a rasismu. A setkal se s ním tajně prezident Havel. Že se o tom dozvěděl tehdejší premiér Klaus, až když už byl Rushdie pryč, a reagoval vysloveným doufáním, že to „nebude interpretováno jako akt namířený proti islámským zemím“, způsobilo menší bouři nejen v nejvyšším politickém patře.

Jelikož Chomejní zemřel pár měsíců po smrtící výzvě, kterou mohl zřejmě asi odvolat jen on, což by nejspíš stejně neučinil, fatwa platila dál. I Byť třeba umírněnější íránský prezident Chátamí sliboval, že o Rushdieho smrt usilovat nebude.

A i když ještě při druhé, méně konspirační návštěvě Prahy roku 2001 na Festivalu spisovatelů měl Rushdie kolem sebe neustále britskou ochranku, postupně se zdálo, že bezprostřední nebezpečí přece jen pomíjí. Spisovatel, vždy tvrdící, že román není rouháním vůči islámu, ale kritikou jistého typu náboženských vůdců, žil nadále obezřele, ale přece jen relativně volně.

Kreml a Teherán

Jenže jak se v pátek ukázalo, před třiatřiceti lety pronesený rozsudek z úst svatého muže (Anebo podstatně později vypsaná odměna dvou a půl milionu eur za Rushdieho hlavu od jedné íránské náboženské nadace?) došel k tragickému naplnění.

I když, doufejme, jeden z nejvýznačnějších a neinspirativnějších světových autorů současnosti atentát fanatika narozeného už v USA a – jak absurdní – dlouho po vyhlášení fatwy snad přežije. I když zřejmě ne bez drastických následků.

A tak jako po vraždění v redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo roku 2015 se tedy znovu otevře patrně nezodpověditelná otázka nad svobodou slova, fundamentalismem a o něj se opírající totalitou.

Ondřej Konrád, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

A to ve chvíli, kdy s íránským režimem navazuje těsnější kontakty ruský prezident. Instalující postupně ve své zemi podobně netolerantní systém. Se kterým má přitom ruský národ tak bohaté, a přesto zřejmě nepoučitelné zkušenosti.

Autor je komentátor Českého rozhlasu