Zuzana Válková: Jak vznikla legenda o boomerovi a co z toho bylo
Na světě snad není banálnějšího sporu než o to, kolika věcem odmítají porozumět takzvaní staří a jak moc neschopní jsou ti mladí, kteří je přicházejí nahradit. Potud je všechno v pořádku – se sluncem lze dál počítat na východě. Problém je, že nejpozději v druhé dekádě třetího tisíciletí jsme ze soužití lidí různého věku udělali takzvanou válku generací.
Přišli jsme s povídačkami o boomerech, lidech ze silných populačních ročníků, o mileniálech nebo generaci Z. Jak se to stalo? A není náhodou veřejná přetahovaná o to, kdo je tady nejmarnější, pro někoho užitečná?
Čtěte také
Britská socioložka Jennie Bristow zasvětila studiu takřečeného generačního konfliktu část kariéry. Chtěla přijít na to, kde se v její rodné Velké Británii vzala historka o „generaci, která nám projedla budoucnost“, rozuměj boomerech.
V roce 2019 vydala v nakladatelství Yale University Press útlou knihu, v níž s humorem, ale také zjevnou únavou líčí, s jak fantastickým řešením skutečných sociálně-ekonomických problémů přišli britští politici a komentátoři už v polovině 80. let 20. století.
Nejpokleslejší druh novinařiny
Místo toho, aby se začali zabývat tím, jak se budou silným ročníkům a jejich dětem rozdělovat penze, kde vezmou peníze na zdravotní péči a bydlení, zaseli do veřejné debaty historku o „nenasytné generaci, která spotřebovala blahobyt na léta dopředu“. Jinými slovy, z viníka situace udělali občany, jimž měli sloužit. Muži a ženy narození mezi lety 1946 až 1965 se provinili tím, že se jich narodilo tolik.
Čtěte také
Na jejich takzvanou vinu navázalo období výhrůžek utahováním opasků, které Bristow nazývá „baladami o odříkání“ – a nad nimi se rozeštkaly mladší ročníky. Geneze vyprávěnky je v knize samozřejmě mnohem podrobnější, důležité je ovšem to, oč jde Bristow především: o upozornění, že hra na válku, o níž neexistují data, se nám může vymstít.
Zatímco reálná mezigenerační solidarita ve stárnoucí Evropě údajně zatím netrpí, ba dokonce platí, že jednotlivé skupiny obyvatel sdílí některé hodnoty napříč populací víc než dřív, oslovské opakování pomluv nás o dobrou vůli může připravit.
Jakmile tedy vznikl stereotyp o nedojedených boomerech, co s celou věcí dál? Samozřejmě se vyrojily podobné historky o jejich dětech a vnoučatech, z nichž některé jsme ironicky přijali za své.
Čtěte také
Dnes tedy, poněkud unaveni, posloucháme řeči o rozmazlených mileniálech a fatálně změkčilé generaci Z, což je nálepka, která se mě dotýká nejvíc, ač bych měla být uraženou mileniálkou. Narativ o urážlivých dětech, které „zavedou novou totalitu, a já už na to nemám“, nás připravuje o vůli zajímat se o budoucnost světa, tedy i o to, v čem budou žít. Považuji to za selhání „nás, starých“.
Historky o tom, jak se vzájemně nesneseme, jsou politikům dál užitečné v kampaních, i tehdy, když nechtějí dělat, co mají v popisu práce – řešit konkrétní problémy. Hodí se vojevůdcům hybridních válek, kteří s úsměvem na rtech čekají, až se sami rozložíme zevnitř. Palivo těmto sporům průběžně dodává nejpokleslejší druh novinařiny: takzvané zpravodajství ze sociálních sítí, které z každého bizarního hashtagu a online hádky dvou různě starých lidí dělá společenský trend.
Jako „mileniálka“ prý mám v popisu práce cítit existenční úzkost. Jako člověk, který se toliko narodil v první polovině 80. let, ve skutečnosti cítím toto: krindapána, to je ale blbost, dá se to někde vypnout?
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
