Zuzana Válková: Co s vámi, milá monstra? Průvodce po mravních soudech pro 21. století
Na úrovni bonmotu pro mě téma nejzábavněji shrnula neurotická hvězda newyorské intelektuální scény, autorka a komička Fran Lebowitz. Parafrázuji: „Podívejte se, mně je vcelku jedno, že hudbu toho padoucha nemůžete poslouchat. Já můžu,“ obrací se v dokumentu Pretend It’s a City na svého kamaráda, oscarového režiséra Martina Scorseseho, a divák slyší, jak se Scorsese chichotá.
Hned si taky uvědomí, co Lebowitz svou poznámkou říká: odmítá se účastnit debat o tom, kde leží hranice mezi nesnesitelným umělcem, jeho dílem a mírou pobouření, s nímž bychom k němu měli přistupovat, a na svém spravedlivém hněvu dokladovat, nakolik jsme sami mravní lidé.
Čtěte také
Lebowitz se poznámky nedopouští proto, že by se nad lidmi nepohoršovala, naopak: její osobní značka na hubatém posuzování ostatních stojí. Ona sama coby příslušnice několika menšin také ví, že beze snah bořit zavedené pořádky výsměchem by se jí na světě žilo těžko – její hubaté řeči ho ostatně mění k lepšímu už dekády.
Na Lebowitz jsem si vzpomněla, když před třemi týdny vyšla „nejočekávanější kniha letošního roku“, alespoň podle amerického deníku New York Times. Je jí soubor volně propojených esejů s názvem Monsters: A Fan’s Dilemma (Zrůdy: Fanouškovo dilema) od americké kulturní kritičky a spisovatelky Claire Dederer.
Čtěte také
Autorka si v nich klade otázku, jak se má člověk vyrovnat s vědomím, že autorem či autorkou jeho oblíbeného díla je osoba příšerného charakteru. Ve svém tázání není naivně ahistorická – nenutí čtenáře kádrovat středověké učence, jestli byli dostatečně vřelými příznivci jinověrců nebo menšin.
Její příspěvek k debatě, na niž bychom mohli chtít v roce 2023 odpovídat automaticky a jízlivě – žijeme přeci ve věku takzvané cancel culture, a tak rušíme všechny a všechno, co nevyhovuje měnícím se normám – je zajímavý proto, že s cancel culture má máloco společného.
Přestáváme rozlišovat
Spisovatelka ve své knize vychází z eseje publikované v roce 2017 v časopise Paris Review a snaží se ukázat, do jaké míry je naše ochota popasovat se s charakterem významné osobnosti závislá na tom, jací jsme my sami.
Čtěte také
Kritička na svých vlastních emocích vůči několika klasikům ukazuje, že v této věci patrně neexistuje „jediný správný přístup“, tedy veřejné hřímání na každého provinilce, případně na ty, kdo málo hřímají s námi. A že asi není šťastné ani uplatňovat strategii „to je přece jedno, co si klasik dělal doma se ženou, to nás nemusí zajímat“. Problém je ve snaze uplatňovat na věc jednoduché šablony.
Claire Dederer tedy sice nepřichází s revolučním závěrem, ale za okolností, v nichž v roce 2023 žijeme, je odvaha přiznat si, že „mé mravní soudy mohou být subjektivní a iracionální“ skoro radikální krok. Zvlášť proto, že sociální sítě se v posledních letech proměnily v olympijské stadiony, na nichž se soutěží v odsudcích.
Obsazení závodů se obměňuje každý den a míra prohřešků jde od malicherností až k netrestaným zločinům. Problém je, že mezi nimi přestáváme rozlišovat. Zvládáme ve veřejném prostoru vnímat ještě něco jiného? Spirála pohoršování se točí závratnou rychlostí.
Aspoň, že Fran Lebowitz zatím všechny ty hubaté řeči procházejí.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
