Zuzana Válková: Miliardu nemá a nedá. Přesto má symbolickou cenu ji po lháři požadovat
Kvůli lhaní o vraždách na americké základní škole odešel od soudu s takřka miliardovou pokutou. Případ dezinformátora Alexe Jonese otevřel otázky hranic svobody slova v řadě zemí. Kde se ta – nevymahatelná – cifra vzala? Dá se uplatňování práva říkat, co člověk uzná za vhodné, vůbec vyčíslit? Mají konspirační teorie reálný dopad na lidské životy, anebo jsou to „jen takové řeči, pane Kohn“, nad kterými bychom se měli jako vyspělá společnost naučit mávnout rukou?
Jde o otázky, na které si každý odpoví podle svých zkušeností i naturelu. Rozhodnutí americké justice však lze číst jako symbolické – kariéra Alexe Jonese postavená na třiceti letech bezostyšného, účelového lhaní je i v americkém kontextu bezprecedentní.
Čtěte také
Pro lepší představu, jaký typ byznys modelu Jones pěstoval, se hodí připomenout některé okolnosti nejstrašnější aféry, kterou pomohl rozpoutat: týkala se masakru šesti- a sedmiletých dětí na základní škole Sandy Hook v americkém státě Connecticut. Útočník tam v roce 2012 postřílel 20 školáků a šest dospělých.
Jones tehdy navázal na svou oblíbenou tradici vysvětlování obdobných tragédií, kterou pěstuje od 90. let 20. století, a spojil střelbu s organizovaným útokem vládních – a globálních – struktur na životy prostých Američanů. Milionům posluchačů tvrdil, že při střelbě v Sandy Hook nikdo nezemřel a že oběti tragédie byly „krizovými herci“. Výsledkem jeho slov však nebylo jen šíření toxického blábolu: na rodiče dětí, které přišly o život, poštval davy lidí, které je začali šikanovat a vyhrožovat jim smrtí.
Aniž bychom situaci dramatizovali, pojmenujeme ji ještě prostšími slovy: v lidském osudu těžko najdeme horší tragédii, než je smrt dítěte. Rodiče školáků ze Sandy Hook se kromě traumatu 10 let potýkali i s nenávistí části veřejnosti. Někteří z nich se z obav o život museli několikrát stěhovat.
Akt násilí
Jonesovy lži v tomto případě nebyly jen krajním projevem svobody slova – při troše dobré vůle by se daly klasifikovat i jako akt násilí. Šlo o brutální eskalaci cizího utrpení, která Jonesovi díky publicitě pomáhala prodávat například potravinové doplňky nebo neprůstřelné vesty.
Čtěte také
Jinou kauzou, na kterou má cenu podívat se civilníma očima, byla Jonesova snaha zdiskreditovat jistou washingtonskou restauraci tím, že ji vtáhne do skandálu Pizzagate. Představme si ji takto: Člověk provozuje úspěšný podnik. V éteru se objeví kariérní lhář – dezinformátor je zbytečně ušlechtilé slovo – a začne milionům rozzlobených lidí vyprávět, že v provozovně dochází k pedofilním rejdům.
Toto není typ pomluvy, která se – přinejmenším za oceánem – beze stopy rozptýlí v éteru. O měsíc později, kdy Jones s lhaním začal, do restaurace nakráčel člověk s poloautomatickou puškou, začal pálit, a přestože nikoho nezabil, hájil se, že přišel celou záležitost osobně prošetřit.
Debata o svobodě slova má ve Spojených státech a střední Evropě odlišnou tradici. Jednotlivé země s ní mají výrazně jinou kulturní a historickou zkušenost. České prostředí, které poznalo totalitu, hodnotí otázky svobody projevu z jiných pozic než zámoří, kde se téma pojí i s dalšími komplexními problémy, například s právem na držení zbraní.
Kdyby ovšem někdo autorce této glosy položil otázku, jakou pokutu by uložila člověku, který týrá rodiče mrtvých dětí, aby vydělal, pak miliarda imaginárních dolarů – Jones je nikdy nezaplatí, protože je nemá – jako zásah temného cenzurního úřadu tak úplně nepůsobí.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
