Zuzana Válková: Neptejte se, jestli na to věříme. Ptejte se nás, co s tím budeme dělat

Předložili jim dva scénáře možného vývoje do roku 2050 a baví se s nimi nikoliv o tom, jestli „věří na klimatickou změnu“, ale o tom, jak suchu čelit. Pokud to jde.

Čtěte také

iROZHLAS

Jižní Morava má naději klimatickou krizi ustát. Výzkum modeluje extrémní scénáře v šesti obcích

Ze skvělého projektu, jehož výsledky přinesl Český rozhlas, vyplývá, že předpokládaný rozdíl v proaktivním přístupu a metodě mrtvého brouka, ve které si stále libuje část české i světové veřejnosti, je propastný. Ne, nemůžeme si namlouvat, že všechno zůstane při starém.

Některá zjištění vědců jsou depresivní: řada rodinných vinařství už teď ví, že skončí a děti po rodičích nic nezdědí. Jiní vinaři mění odrůdovou skladbu s nadějí, že nové variety sucho přestojí.

Zatravňují pole mezi řádky. Sázejí stromy. Zvažují kapkovou závlahu. A vnímají, že by krajině ohromně pomohl návrat k někdejší sadařské tradici, kdyby to nebylo tak drahé a náročné. Přispět k tomu, aby půda lépe zadržovala vodu, je klíčové – a možné.

Hlavní řešitelka projektu, sociální antropoložka Markéta Zandlová, serveru iRozhlas řekla: „V prvním scénáři lidé dělají jen to, co musí. V druhém dělají i něco navíc – a hlavně na to mají dotace,“ komentuje Zandlová možnosti, které vědci s lidmi probírají. „Výsledný rozdíl možná vypadá malý na mapě, ale rozdíl v obyvatelnosti krajiny bude obrovský.“

Výhledy tedy nejsou katastrofální. A za takových okolností je lidský mozek ochotný pracovat s možností, že by se nejhorší scénáře pokusil aspoň mírnit. Prvním krokem, který mají na jižní Moravě za sebou, je ovšem změna způsobu, jakým se o klimatu bavíme.

Ritualizované debaty

Současné debaty totiž mají ritualizovaný průběh a často i ochromující poselství, že je „vše ztraceno“. Namísto toho, aby z nich vyplývalo, jak zachránit aspoň část toho, co máme rádi, verbálně vytěžují několik skupin lidí.

Čtěte také

Vysychání řek hrozí i v Česku. Sucha byla i dříve, dnes je ale tepleji, vysvětluje hydrolog Daňhelka

První místo v našem výčtu zaujímají ti, kdo před hrozivým vývojem varují léta: posly špatných zpráv však většinou nechceme poslouchat, a aby to odborníci měli ještě horší, od začátku si svůj úděl uvědomují.

Druhou skupinou účastníků hovorů o budoucnosti lidstva jsou blahosklonní bonmotéři, kteří situaci setrvale hodnotí na základě pohledů z okna. Odolnost vůči složitější informaci o tématu je mezi nimi rozložená demokraticky: stejné poznámky trousí vzdělanec i člověk, který se pyšní tím, že nedokončil devátou třídu.

Třetí skupinou účastníků debat bývají pseudovědečtí fetišisté – tato forma popíračství spočívá ve snaze dokázat, že vědecký konsenzus je nejistý a rozhodně neukazuje na problém, který bychom měli řešit.

Poslední skupinou – která je v Česku shodou okolností největší, a zároveň je nejmíň slyšet – jsou lidé, kteří mají o planetu starost. Z průzkumů vyplývá, že 66 procent české populace si přeje, abychom snižovali emise skleníkových plynů bez ohledu na to, jak budou postupovat ostatní země.

Občané si zároveň uvědomují i to, co říkají experti: omezení spotřebního chování je symbolicky cenné, ale změny, které planeta pocítí, musí udělat korporace a vlády.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

I proto je skvělé, že se vědci ptají moravských vinařů, jak si s proměnou krajiny hodlají poradit. A protože už víme, že jednotlivci to nevytrhnou, měli by mít Jihomoravané naši podporu ve chvíli, až se obrátí na stát a vzkážou mu: „Zapomeňte na to, že nás v tom necháte samotné.“ Protože jinak v tom budeme sami i my.

Autorka je publicistka