Žo Langerová: Žila jsem s oddaným komunistou

Ve třicátých letech se totiž Zsófia Bein (jak znělo autorčino dívčí jméno) provdala za slovenského komunistu Oskara Langera, což determinovalo celý její další život. I manžel byl židovského původu, a tak se v roce 1938 Langerovi rozhodli pro emigraci do Spojených států.

Zatímco Žo se zde docela zabydlela, Oskar si nezvykl a poté, co po válce obdržel dopis od československého stranického vedení, aby přijel pomoci budovat socialismus, trval na návratu. Pracoval pak v dosti vysoké stranické funkci.

Počátkem padesátých let byl zatčen, prošel martyriem vyšetřování a nakonec byl odsouzen na dvaadvacet let, z nichž deset si odseděl. Po celý čas nezlomně věřil v ideu komunismu. Byl přesvědčen například o tom, že stranické vedení o poměrech ve věznicích nemá ponětí.

Žo naopak po četných zkušenostech s Oskarovými spolupracovníky a přáteli, u nichž zprvu hledala pomoc pro svého muže, i po drastických zkušenostech pronásledované manželky politického vězně, prohlédne zločinnou podstatu ideologie, jíž s manželem v mládí uvěřili.

Oskar však i po propuštění usiluje především o svou rehabilitaci, jeho víra v komunismus není nikterak oslabena. Rehabilitace se nakonec dočká, ale záhy s podlomeným zdravím umírá. Žo prožívá v Československu ještě pražské jaro, kterým je opatrně nadšena.

Jako člověk svých zkušeností je však zároveň s to rozpoznat i různé falešné tóny v celkovém dění. Po sovětské okupaci emigruje do Švédska, kde se po různých peripetiích sejde i se dvěma svými dcerami a nachází určitý klid – ducha i těla.

Kniha Žo Langerové je psána velmi poutavě, jazykem a stylem až románovým. Může se jistě přiřadit k tomu nejlepšímu, co v memoárové literatuře vzniklo. Svým pohledem jaksi „z druhé strany“ či „ze zázemí“ také velmi obohacuje literaturu s tematikou komunistických kriminálů a lágrů.