Změna taktiky v Afghánistánu

Podle středečních zpráv zahynulo při amerických náletech v Afghánistánu nejméně 45 mrtvých, podle armádních údajů šlo vesměs o ozbrojence afghánského hnutí Taliban. Ne vždy však mají američtí vojáci tak přesnou mušku, a tak například letos v červnu vyvolalo v celém Afghánistánu nevoli, když američtí piloti zničili islámskou školu i se sedmi nezletilými chlapci. Důsledkem náletu byla nejen smrt dětí, ale i další ztráta důvěry prostých Afghánců. A nešlo o ojedinělý incident, jen za první půlku tohoto roku zahynulo při amerických náletech asi 130 civilistů, tedy alespoň podle afghánských údajů.

Kritici amerického přístupu tvrdí, že US Army nejedná vždy citlivě, a že například v Iráku tam, kde operují britské nebo i jiné jednotky, dochází k menšímu tření s místním obyvatelstvem. Obhájci amerického postupu tvrdí, že americká armáda operuje v těch nejsložitějších podmínkách, a tedy i nutně musí v jejím případě docházet k největším ztrátám i v řadách civlistů. Sami američtí experti na věc hledí kritičtěji a už delší dobu pracují na proměně amerického přístupu, a to právě na základě zkušeností z praxe.

Už zhruba před rokem se v souvislosti s Afghánistánem začalo hovořit o mnohem větším důrazu na nevojenská řešení. Tím se mínily hlavně rozvojové projekty, které by sice byly pod vedením - a případně i ochranou - zahraničních vojáků, ale jejichž cíle by byly nevojenské. Přesněji řečeno měly začít měnit rovnováhu sil nejen na bojišti, ale i v hlavách místního obyvatelstva. Nyní se zdá, že Američané se budou na tento přístup spoléhat čím dál více.

Začátkem tohoto týdne skončila rozsáhlá asi dvacetidenní operace Chajbar, na které se podílely jak americké, tak i afghánské jednotky. Chajbarský průsmyk spojuje tuto zemi s Pákistánem a patří mezi vůbec nejvíce problematické body amerického angažmá v Afghánistánu, protože Tálibán a Al Kajda mají celkem bezpečné zázemí i za hranicemi. Chajbarská operace se podařila, povstalci byli zatlačeni do hor a odposlechy jejich komunikace údajně svědčí o tom, že jsou frustrovaní a hladoví. Teď jde o to, aby se nestalo to, co se odehrálo už mnohokrát - že se po pár týdnech opět vrátí do vesnic, až tu Američané nebudou, a to i za pomoci místních lidí. Velení armády tedy hodlá doplnit své dosavadní postupy novými metodami.

Američané se nyní chystají financovat rozsáhlý rozvojový projekt, který zahrnuje i výstavbu silnice, která by tuto oblast napojila na zbytek země. Odlehlost provincie, ekonomická tíseň a další faktory tohoto druhu hrají Al Kajdě do karet. To však není vše. Vedle ekonomické pomoci ale Američané po skončení operace Chajbar uspořádali velké setkání svých důstojníků s afghánskými politiky a - a to především - místními kmenovými vůdci. Cílem je, aby vojenské vítězství bylo přetvořeno do trvalého stavu, kdy se místní lidé sami budou snažit tento stav udržet. Vlastně jde o totéž, jako v případě zmíněné silnice - spojit odlehlý region s vládou, protože problémem afghánské politiky je mimo jiné to, že jednotlivé oblasti žijí svým vlastním životem a snaží se svých cílů dosáhnout vlastními prostředky, třeba i ve spojení s Tálibánem. Na afghánské vládě pak samozřejmě je, aby nabídla alternativu, která bude pro vesnice lákavější, než nabídky a nebo i hrozby Tálibánu. Hlavní ale je snažit se kmenové vůdce přesvědčit, že se jim i jejich lidem vyplatí být na straně vlády.

Tato proměna myšlení, kterou sami američtí instruktoři nazývají nekinetickým bojem, je projevem rozsáhlé proměny myšlení v řadách amerického velení i důstojnictva. Nejzajímavějším a možná i nejpříznačnějším příkladům patří zřízení takzvaných HTT, Human Terrain Teams, tedy jednotek vojenských antropologů, kteří chodí po afghánském venkově a studují tamní způsob myšlení. Příslušníci HTT už vyzpovídali stovky lidí, rozhovory trvají i mnoho hodin.

Cílem HTT je zjistit, co si sami Afghánci vlastně přejí, jaké jsou jejich cíle, a chtějí kupříkladu pochopit, co vede prosté Afghánce k podpoře Tálibánu a nikoli centrální vlády. Jak zjistili, někdy jde o naprosté maličkosti, které se pak ovšem v součtu projeví jako zásadní faktor. Jindy jde o vytipování zcela lokálních problémů. Například v jedné oblasti je značný počet vdov. Jejich synové tedy nemohou odejít za prací příliš daleko, protože se od nich očekává, že zůstanou s matkami. Mladí muži proto zůstávají doma, nemají práci a pro Al Kajdu pak není problém je naverbovat k občasným bojovým aktivitám. Řešením bylo přivést výrobce textilu do této oblasti, a vytvořit pracovní místa, nejen pro syny, ale také a především pro jejich matky. Muži pak mohou odejít i do vzdálenějších oblastí za lepší prací.

Změna myšlení v americké armádě je nepochybně prospěšná, a snad přinese i úspěch a záchranu mnoha životů. Nedá se však označit za průkopnickou, protože sami Američané ji už kdysi praktikovali, aby ji pak v 50. letech při přípravě na případnou válku se Sovětským svazem pozapoměli. Například americká antropoložka Ruth Benediktová napsala na objednávku americké armády už v roce 1944 studii Chryzantéma a meč, která se snažila vysvětlit myšlení Japonců a především japonských vojáků. Tato dnes slavná studie podle mnoha názorů usnadnila Američanům nejen vyhrát válku, ale také vyhrát mír a pomohla při proměně Japonska z militaristické diktatury na mírumilovnou demokracii. V současné době si Američané kladou menší cíle - tedy ne udělat z Afghánistánu další Japonsko, stačilo by porazit Tálibán a zničit Al Kajdu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .