Změna světové politiky vůči Spojeným státům

Přes velká slova a smířlivá gesta politiků je jasné, že americko-francouzská a americko-německá roztržka nějakou dobu ještě potrvá. Zdá se velmi pravděpodobné, že vydrží nejméně do konce funkčního období Jacquese Chiraca a Gerharda Schrödera. Oslabená je soudržnost a důvěra uvnitř Evropské unie i Severoatlantické aliance. Svět se prostě musí vyrovnávat a učit se žít s jednostrannou mocenskou kapacitou Spojených států. I to jeden z důvodů, proč ještě nikdy v historii nebyl politický antiamerikanismus tak populární, jako právě nyní.

Není sporu o tom, že i část americké vládnoucí elity považuje poněkud naivně zbytek světa za nevyléčitelně nedokonalý, otravný zdroj potíží a nelásky k Americe. Podobně bigotní segment politiky existuje v každém státě. Včetně České republiky. Stejně tak ovšem není sporu o tom, že bez politické i vojenské angažovanosti Spojených států by třeba války v bývalé Jugoslávii trvaly dodnes. Sebevědomá Evropa, která je svojí slepotou a nečinností na začátku devadesátých let pomáhala rozpoutat, by zastavení konfliktu na svém vlastním kontinentu nikdy sama nedosáhla.

Nová potvrzená moc Spojených států jednat bez ohledu na kohokoliv jiného sebou ovšem přináší i jejich, pro všechny nebezpečnou, osamocenost. Vědomí toho, že si Spojené státy, pokud by chtěly, kdekoliv a kdykoliv prosadí svou, je především pro velkou část Evropanů paralyzující. Za určitých okolností může totiž vést k domněnce, že evropští politici mohou říkat cokoliv, právě proto, že nakonec to stejně dopadne podle Ameriky. Někoho to může vést k pasivitě, jiné, a to jsme viděli například před loňskými volbami v Německu, až k příliš lacinému nadužívání protiamerických postojů a za každou cenu.

Osamocenost Spojených států zároveň znamená i to, že se právě jen od nich a od jejich iniciativ očekává řešení problémů. To se právě v těchto týdnech naplno projevuje na Blízkém Východě, kde jak Izrael, tak i Palestinci sice přijali Mírový plán, předložený společně organizací Spojených národů, Evropskou unií, Spojenými státy a Ruskem. Ale zároveň čekají až na návštěvu amerického prezidenta příští týden, aby se vůbec začalo jednat o konkrétních krocích.

Osamocenost Spojených států přináší i další rizika. Jedním z nich je možnost, že jednostranný americký postup, v několika současně probíhajících krizích v různých částech světa, nebude fungovat. V těchto dnech Spojené státy tvrdě vyjednávají současně s Iránem, Sýrií i Libanonem. Bude proto zapomenuta Severní Korea? Nebo, že v podobné situaci se mohou rychle radikalizovat protiameričtí radikálové jenom proto, aby přidělávali ještě více problémů právě a jenom Spojených státům.

Rizikem samo o sobě by bylo samozřejmě i narůstání izolacionismu, anebo aktivní rozdělování evropských institucí z americké strany. Pro Evropu znamená nová situace jedno jediné. Jednání a hledání konsensu v otázkách bezpečnosti a mezinárodních vztahů je důležitější, než kdykoliv předtím. Politici velkých i malých evropských zemí by se měli naučit, že s evropskými spojenci je třeba za všech okolností hovořit a jednat dříve, než s domácími novináři. A že Spojené státy jsou evropským státem, tedy neoddělitelným faktorem evropské politiky. Měly by být proto součástí všech podobných diskusí. Řečeno jinak, Evropa může mít jiný názor, ale nemůže stát proti Spojeným státům. A úplně přesně to platí i v opačném směru.