Zlín a rodina Miesbachů. Přišla o majetek, zažila hrůzy odsunu a odnesla si doživotní zdravotní problémy

24. listopad 2018
Baťův mrakodrap a pomník Janu Baťovi a Tomáši Baťovi

V době mezi Mnichovskou dohodou v září 1938 a obsazením českého území v březnu 1939 bylo ve Zlíně stejně jako v celém tehdejším Československu rušno.

Z pohraničí se přesouvali odsunutí Češi a místo nich do obsazených Sudet odcházela část Němců. Napětí a obavy z dalšího vývoje v Československu zasáhlo i Zlín a Baťovy závody.

Dnešní hotel Moskva za 2. světové války

Baťův obuvnický podnik mohl před válkou bez nadsázky sloužit jako vzor úspěchu. Měl své pobočky různého typu asi v 90 zemích světa. Ze svých výroben vyvážel miliony párů obuvi. Podniku se dařilo vychovávat si nové zaměstnance různých zaměření. Se sílící agresí nacistického Německa ale vzrůstala potřeba vyrovnat se jak se ztrátami odbytišť, tak také možnými hrozbami.

Tehdejší vedení zavčasu dokázalo část vybavení a lidí převézt do bezpečí. Přes Jugoslávii se mu podařilo dostat do Severní Ameriky a Brazílie šest vagonů plných obráběcích a obuvnických strojů, bot, kůže a dalších materiálů.

Dnešní podoba hotelu Moskva

Odchod klíčových zaměstnanců do zámoří firma maskovala návštěvou světové výstavy v New Yorku a návštěvami veletrhů, kde měli konstruktéři, řemeslníci a obuvničtí mistři získávat zkušenosti a osvojovat si novinky. Z archivů a kartoték firmy musely zmizet složky a záznamy, které by Němci mohli využít proti zaměstnancům. A bylo i potřeba vyřešit otázku vlastnictví.

S velkou nelibostí vedení neslo nařízení, podle kterého se část výroby podniku musela přeorientovat na válečnou. Později se navíc ukázalo, že Němci mají v plánu přesunout podnik do Německa. Baťovy závody by pak s největší pravděpodobností pozřel nějaký tamní koncern a firma by zanikla. Proto vedení muselo dosadit do správní rady Němce.

Miesbachova rodina

Vila, kde údajně žil – aspoň nějakou dobu – Albrecht Miesbach s rodinou

Norimberský rodák, vystudovaný právník a národohospodář, voják a pracovník německých obuvnických závodů Albrecht Miesbach se oženil v roce 1922. Vzal si Irmgard Gerstnerovou. O rok později se jim narodila dcera Irmtraut, kterou nesmírně miloval. Oběma ženám se říkalo familiárně Irma. A obě ho v roce 1940 doprovodily do Zlína.

Firma jim dala k dispozici plně vybavený dům. Společně s Miesbachovými do Čech odešla i sestra manželky Irene Gerstnerová. Ve Zlíně pak rodina dokonce trávila i vánoční svátky. A nebylo divu. V protektorátu se Němci měli o něco lépe než v Říši. Lidem nehrozilo bombardování, nebo aspoň zatím. A přes přídělový lístkový systém mohl Albrecht Miesbach leccos sehnat.

Život jako nikde jinde v protektorátu

Zlín byl po jistý čas takovým zvláštním ostrůvkem v protektorátu. V době teroru, strachu a nedostatku se ve Zlíně pořádaly kulturní a společenské události jako patrně nikde jinde na okupovaném území.

Výhled na Baťovo městečko z Baťova mrakodrapu

„V roce 1940 a 1941 se ve Zlíně konaly filmové festivaly – říkalo se jim Filmové žně. Byla to přehlídka české filmové tvorby,“ říká historik Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Zdeněk Pokluda. „V době, kdy okupační správa omezovala všechny kulturní aktivity Čechů, tak 300 kilometrů od Prahy se do Zlína sjížděli filmaři, herci, herečky a hvězdy.“

První festivalový katalog vyšel pouze český. Ten druhý v roce 1941 už česky i německy. V roce 1942 už žádné „Žně“ nebyly.

Spoluautor knihy Herr Direktor a ti druzí Jaroslav Pospíšil s Tomášem Baťou jr.

Vedení Baťových podniků podporovalo i výtvarné Zlínské salóny. Ty navázaly na předválečnou tradici. Čeští malíři, sochaři a další výtvarníci v nich v letech 1936 až 1948 mohli prezentovat svou práci. Dalším neopomenutelným počinem byla podle Zdeňka Pokludy Baťova škola umění (1939 – 1949). „Obsahově byla něčím mezi střední a vysokou školou a v době, kdy Němci zavřeli všechny české vysoké školy, tahle škola umění se stala útočištěm pro mnoho výtvarníků a teoretiků umění,“ popisuje historik.

Ve Zlíně se dokonce odehrávaly chemické přednášky. U firmy Baťa se silně rozvíjel chemický výzkum. Významní chemici, jako například Otto Wichterle, kteří za války ve zlínském výzkumu působili, potají pořádali přednášky pro zájemce o obor. „Dokonce prý po válce, když se zase otevřely vysoké školy, se něco z těchto ilegálních přednášek uznávalo,“ říká Zdeněk Pokluda.

Útěk na poslední chvíli a hrůzy posledních dní války

Albrecht Miesbach si byl dobře vědom pro Německo nepříznivého vývoje války. Potají poslouchal cizí rozhlas, za což ho dokonce jeden ze zaměstnanců podniku udal. Ke konci války pak Zlín zažil bombardování. Vzrůstal chaos a nervozita. I přesto německý ředitel zůstal v Baťových závodech prakticky až do konce konfliktu. A jeho rodina naneštěstí s ním.

Baťův mrakodrap

Manželka Irmgard, dcera Irmtraut a švagrová Irene uprchly ze Zlína až v březnu 1945. Do Německa se ale nedostaly. Zadrželi je v Sušici a poslali do internačního tábora pro Němce na Rybníkách ve Zlíně. Kromě těžkých nucených prácí a špatného zacházení se navíc musely vyrovnávat s hrůznými prožitky z doby útěku přes Moravu a Čechy. Podle svědectví byly manželka i dcera několikrát brutálně znásilněny. Dcera Irmtraut už pak nikdy nemohla mít děti.

Albrecht Miesbach údajně později litoval, že je neposlal ze Zlína pryč dříve, že je neodvezl do Bavorska, kde bylo jisté, že ho osvobodí Američané.

Výhled na bývalý areál Baťových závodů ze střechy „mrakodrapu“

Sám ředitel opustil Zlín až 2. května 1945. V posledních dnech války dokonce bránil vyhození obuvnického závodu do vzduchu. „Wagenplast (Karl Wagenplast - Miesbachův poradce – pozn. red.) opatřil žebřík a potřebné nářadí a spolu jsme nálože odstraňovali. Wagenplast byl jediný z německých zaměstnanců, na kterého jsem se mohl spolehnout a o kterém jsem si byl jist, že nevyzradí nic z toho, co jsme podnikali proti rozkazům německého vedení,“ cituje Jaroslav Pospíšil ve své knize Herr Direktor a ti druzí ředitelovu poválečnou vzpomínku.

Miesbach se do Německa dostal, ale svou rodinu tam hledal marně. Jeho příbuzné odsunuli z Československa až v roce 1946. To byl ale tehdy už bývalý ředitel v rukou různých úřadů a pomalu směřoval do uherskohradišťské věznice. Sám se totiž v únoru 1946 přihlásil českému policistovi jako Němec a člen NSDAP působící v protektorátu.

Proslulá Baťova kancelář v mrakodrapu

Prošel několika vězeními, prodělal několik výslechů. Při nich se z něj vyšetřovatelé snažili dostat informace proti rodině Baťů. Politická situace se rychle měnila a nikomu se u znárodněného podniku nehodili vlastníci s nárokem na odškodnění.

Miesbach ale vlastníky i vedení Baťových podniků podržel. Vždyť přece pro to ho v roce 1940 zaměstnali.

Soud ho nakonec uznal vinným, ale trest mu neuložil. Domů se vrátil až v listopadu 1947 a až tehdy se znovu shledal se svou rodinou. Přišli o veškerý majetek, zažili hrůzy odsunu, ze kterého si dcera Irmtraut odnesla doživotní zdravotní problémy. Přesto si ale „Herr Direktor“ na své rozhodnutí přijmout místo ředitele Baťových závodů v době protektorátu nikdy nestěžoval.