Život v krematoriu: František Suchý schovával popel obětí totalitního režimu, držel v ruce i urnu Milady Horákové. Trestu neušel

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Suchý v tramvaji do Strašnic

Krematorium v pražských Strašnicích je místem, jehož se historie 20. století nejen dotýkala, ale byla v něm až bolestně přítomná. Především během nacistické totality nebo éry stalinismu se právě zde odehrávaly příběhy, ze kterých dokáže dodnes zamrazit.

Interpretovat nám je přitom může i člověk, kterému bylo nejznámější české krematorium řadu let domovem.

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Rodiče se snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto ovlivnilo na celý život.

Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý urnový háj.

Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo 16 let a musel zapisovat jména lidí, kteří byli před pár hodinami popraveni.

Františkův otec tato jména nesměl vyzrazovat, musel je evidovat, a papíry předávat okupantům. Popel obětí musel anonymně kompostovat, on je však tajně schovával, čímž riskoval vlastní život.

Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole.

Osobní spis Františka Suchého

Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z příchodu Rudé armády neměl.

O poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo.

František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš.

František Suchý coby člen Národně socialistické strany začal vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on však nikoli.

Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla popravených, rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně ukládány ve společném pohřebišti.

Příbuzní byli o kremaci informováni, ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František držel v ruce též urnu Milady Horákové.

Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen po dvou měsících a matka těsně před procesem.

Manželé Suší přitom byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka Suchého mladšího byl 25 let vězení.

Oficiální hrobka Milady Horákové

Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři týrali.

I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele.

Na Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964 po odpykání poloviny délky trestu.

O dění venku byl dobře informován, a svět přede zdmi žaláře ho tedy nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve Vršovicích a po 11 letech až do důchodu pracoval v konstrukci podniku Kovodílo.

Zpověď pana Františka Suchého na jaře 1968 natočil tehdejší student filmové tvorby Vlastimil Venclík.

S oběma pány jsem letos podniknul výlet do strašnického krematoria, abych poznal místo, kde František Suchý vyrůstal a kde zažíval situace bolestně se týkající českých dějin poloviny 20. století.

I díky archivním nahrávkám politických vězňů, které Vlastimil Venclík coby posluchač FAMU natočil na jaře roku 1968, se dnes můžeme seznámit s autentickým svědectvím lidí, kteří byli v době diktaturních režimů perzekvováni.

Patří mezi ně i František Suchý, po jehož stejnojmenném otci byl nedávno pojmenován parčík ležící poblíž strašnického krematoria.

Vyprávění Františka Suchého a dalších pamětníků si poslechněte v Historii Plus nahoře v článku nebo v iRadiu.

Režisér Vlastimil Venclík při procházce po strašnickém hřbitově