Židé v armádě: Nebyli jen oběťmi koncentračních táborů

O protižidovských nařízeních a pogromech se dozvídali zprostředkovaně od židovských uprchlíků z Rakouska či Německa, jak potvrzuje Viktor Wellemín, narozený roku 1923 v Praze, účastník bojů o Tobrúk a u Dunkerque: „Když došlo k anšlusu, obsazení Rakouska, tak ti Židi, kteří byli vyhnáni, utíkali přes nás... A to také zapříčinilo, když 15. března 1939 vtrhlo německé vojsko do Čech (…), když tady ta nespravedlnost, tohle ponížení se nashromáždilo, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu nakonec bojovat, jak se dostat mimo Československo.“ Bohužel ne všichni Židé byli znalí této situace a řada z nich na to doplatila životy.

Na Středním východě se ocitla spousta Židů z Československa. Po příjezdu byli internováni a po propuštění často vedli civilní život, pracovali a žili ve svých bytech nebo v kibucech. V Palestině se vyskytovali i českoslovenští sionisté z předválečné emigrace. Přesto se po vytvoření Klapálkova Československého pěšího praporu 11 − východního pod britským velením nemohli všichni Židé zapojit do protinacistického odboje. Oblast tehdejší Palestiny, dnešního Izraele, byla mandátním územím Velké Británie a z obavy před palestinským povstáním povolila maximální počet 95 židovských vojáků v Klapálkově praporu. Tato kvóta byla v roce 1942 zrušena a počet vojáků bojujících pod československou vlajkou vzrostl z 667 na 2489 vojáků.

Neoficiální procento židovských vojáků je podle údajů Ericha Kulky zveřejněných v knize Židé v československém vojsku na západě 62 %, oficiálně je to 49,48 %. Tento nárůst pomohl k reorganizaci z Československého pěšího praporu 11 − východního na 200. protiletadlový pluk. Pro počet židovských vojáků byla jednotka po svém příjezdu do Anglie označována jako „Mojžíšova expedice“. Čechoslováci se přesto často domnívali, že vlastenectví Židů je pouze předstíraný podvod, že nechtěli do armády, ale do Palestiny. Faktem je, že někteří Židé z Československa zůstali v Palestině a do armády buď nevstupovali, nebo z ní odešli.

V Anglii již pobývali českoslovenští vojáci z prohrané války o Francii v květnu 1940. Ve Francii bylo v prosinci 1939 podle Ericha Kulky soustředěno přibližně 4000 vojáků, z toho 800 Židů. To by tvořilo 20 % židovských vojáků. Ovšem po porážce Francie někteří židovští vojáci odešli do civilního života, z armády odcházeli také Slováci. Podle údajů Ladislava Kudrny tak byl počet československých vojáků v pozemních jednotkách ve Velké Británii dne 20. 8. 1940, tedy ještě před příchodem „Mojžíšovy expedice“, 3274 osob, z toho 15,7 % Židů.

Svobodník v.v. Viktor Wellemín|foto: Projekt Paměť národa, Luděk Jirka

Antisemitismus v armádě

Na Středním východě, ve Francii i ve Velké Británii se v československých jednotkách projevoval také antisemitismus. Závažným faktorem bylo nacionalistické myšlení mladých důstojníků vycvičených s vlasteneckou předválečnou výchovou ve Vojenské akademii v Hranicích. Navíc Židé pocházeli z německého prostředí, byli nositeli německé kultury a mluvili německy, což mnozí českoslovenští vojáci považovali za provokaci. Ještě otevřenější antisemitismus přišel s příchodem československých vojáků z Afrikakorpsu nebo z wehrmachtu. Jednalo se mimo jiné o příslušníky tzv. Volksliste, kdy se lidé v Protektorátu přihlásili k německé národnosti, aby si zachovali svoje živobytí. Obrácenou stranou Volksliste byl nástup na vojenskou službu. Ovšem do československých jednotek se přihlásili i někteří protihitlerovsky smýšlející sudetští Němci.

Obě dvě skupiny pochytily v německé armádě protižidovskou rétoriku a urážlivými výroky častovali své židovské spolubojovníky. Československé vojenské velitelství, ale i britské vojenské velení, muselo neustále zdůrazňovat toleranci. Přesto se na židovské vojáky obecně nazíralo s nedůvěrou, což částečně způsobilo bagatelizaci židovského odboje. Tato nedůvěra souvisí i s čísly v leteckých jednotkách – ve francouzském letectvu bojovalo ve válce o Francii velice málo československých Židů a v RAF bylo ze 2422 Čechoslováků pouze 200 Židů, což činí pouhých 8 %. Většina tak zůstala v pozemní armádě, tedy v Československé samostatné obrněné brigádě, která se účastnila obléhání Dunkerque. Množství Židů bojujících u tohoto přístavního města je podle údajů Ladislava Kudrny k 1. říjnu 1944 přibližně 1500 ze 4338 mužů, tedy necelých 35 %.

Na problémy, které vznikaly, vzpomíná Jiří Pavel, který se narodil v roce 1922 v Říkově u České Skalice, účastník bojů ve Francii a u Dunkerque: „Když jsme byli ve Francii, tak někteří Židé česky vůbec nemluvili. Plukovník Janouch dal rozkaz, že se v československé armádě nebude mluvit německy a maďarsky, že to je nepřátelská řeč. A ti Židé většinou mluvili německy. Protože to byli obchodníci a toužili po mezinárodní domluvě. Kolikrát došlo ke střetům, že si vyměňovali názory. Třeba byli také Židé, kteří volili německou národnost, a když se to někdo dozvěděl, tak k nim neměl velké sympatie. A bylo tam hodně starších Židů, kteří měli zájem, aby byli superarbitrováni. Hodně bylo těch, kteří vystoupili v Cholmondeley Park z armády.“

Podplukovník v.v. Jiří Pavel|foto: Projekt Paměť národa, Luděk Jirka

Židé v československých jednotkách na východní frontě:

Dalo by se říci, že se podobné projevy antisemitismu (mladí důstojníci z Vojenské akademie v Hranicích, německý jazyk a německá kultura Židů) objevovaly i u československých vojenských jednotek na východě. Zde ovšem byly s postupující frontou rozdíly v procentuálním poměru židovských vojáku a v jejich vojenských hodnostech.

Erich Kulka v publikaci Židé v československé Svobodově armádě uvádí, že v Buzuluku bylo ke dni 1. 5. 1942 ze 683 vojáků 286 Židů. To by tvořilo 47,25 %, ale podle historika Kulky mohlo být v Buzuluku až 70 % Židů. V bitvě u Sokolova tak mohlo bojovat až 2/3 Židů ze všech 974 vojáků 1. československého samostatného polního praporu. Nicméně židovští vojáci tvořili základ převážně v počátcích formování československých jednotek na východě. Po přistoupení dalších vojáků v Novochapersku, především z Podkarpatské Rusi, se poměr Židů v armádě prudce zmenšil. V bitvě o Kyjev tak bylo v 1. československé samostatné brigádě z 3517 vojáků 36 % Židů a po narukování volyňských Čechů a utvoření 1. československého armádního sboru v SSSR se poměr Židů zmenšil na 10 %. Sbor tvořilo přibližně 16 000 vojáků, z toho minimálně 10 526 volyňských Čechů.

Účastníci boje u Sokolova byli s postupující frontou vyznamenáváni, povyšováni a vsazováni do důstojnických a poddůstojnických škol, to znamená, že Židé účastnící se sokolovských bojů nebyli v době příchodu brigády do oblasti Volyně řadovými vojíny, ale většina z nich měla poddůstojnickou či důstojnickou hodnost. Velitelé tak byli Židé a jejich přímými podřízenými byli volyňští Češi či jiné národnosti. Antisemitismus se tak projevoval také u volyňských Čechů, v Židech viděli ustrašené velitele, kteří neměli odvahu účastnit se přímých bojů a do bitev posílali ostatní. Celá záležitost ovšem vyplývala z logiky vojenské organizace. Navíc většina volyňských Čechů pocházela ze zemědělského prostředí a nerozuměla vojenskému životu.

Vypráví Rostislav Kubišta, který se narodil roku 1923 v Novostavcích na Volyni, účastník karpatsko-dukelské operace a dalších osvobozovacích bojů na území Československa: „Můj velitel, poručík byl Žid a vždycky, když byl nějaký riskantní nástup, tak se mu udělalo tak špatně, že si sedl a nikdo ho nezvedl. Já povídám Popovičovi: „Heleď, to víš, že my dva to odskáčem.“ Povídám: „Pane poručík, co vám je?“ „Strašně mě bolí tady to.“ No bolí no. Nikdy nešel k nástupu.“

Podplukovník v.v. Rostislav Kubišta|foto: Projekt Paměť národa, Luděk Jirka

Nejisté údaje

Nutno dodat, že v případě všech jednotek platí nejistota ohledně údajů ve vojenských záznamech. Židovští vojáci nemuseli svou národnost označovat jako židovskou, ale mohli napsat území svého narození. Někteří zase neuváděli náboženství a jiní se snažili svou židovskou identitu skrývat. Hlavním rozlišovacím údajem v záznamech byl zřejmě jazyk, v židovském případě jidiš, ale opět musíme vzít v potaz uvádění mateřského jazyka podle svého rodného místa. Platí tedy, že uvedené údaje o počtu a procentuálním poměru Židů jsou pouze přibližné a neúplné.

Ústrkům a útrapám se židovští odbojáři nevyhnuli ani po válce. I přes solidaritu se Židy přeživšími holocaust, kteří v koncentračních táborech často ztratili všechny své příbuzné, docházelo k protižidovským projevům. Spousta příchozích Židů z koncentračních táborů i z armád nenacházela své byty ani jiný předválečný majetek. Viktor Wellemín dodává: „My jsme zpátky nedostali ani ten byt po rodičích, ani tu firmu. O to všechno, to byly strašné spory. Mám takový fascikl soudních jednání, kdy se nám to mělo vrátit, a stejně se to nevrátilo.“

Mnoho Židů si také kvůli obavě z antisemitismu měnila své německy znějící příjmení na české. Jiní odešli do Palestiny, kde se v roce 1948 vytvořil židovský stát Izrael. Jiní odcházeli do USA, do Velké Británie, do Austrálie nebo do jiných zemí. A režimem posvěcený antisemitismus na sebe nenechal dlouho čekat, objevil se po procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, kdy byli Židé, mezi nimi i židovští veteráni, kteří se zasloužili o osvobození Československa, perzekuováni např. propuštěním z práce.

O osudu židovských vojáků za druhé světové války jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru v pátek 4. 11. 2011 v 9:00. Vzpomínky jednotlivých pamětníků si můžete poslechnout na webu projektu Paměť národa.