Žena gramotná, duchaplná, střízlivá a bez předsudků. Taková měla být porodní bába

Antický římský reliéf zobrazující porod za asistence porodní báby
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Antický římský reliéf zobrazující porod za asistence porodní báby

Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky. U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci. Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? A jaké bylo jejich postavení ve společnosti?

„Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“ Takhle měla vypadat porodní bába podle antického autora Sorana z Efesu.

Babictví jako první ženská profese

Jeho dílo O věcech ženských je považováno za nejlepší starověkou učebnici gynekologie a porodnictví. Porodnictvím se ale zabývá už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l. O těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby.

Podle profesorky Mileny Lenderové z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice existovala profese porodní báby už v antice. „Ve středověku začala některá hlavně německá města tuto profesi reglementovat, existovala nařízení, co báby smějí a nesmějí dělat. Babictví jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese je ale plodem osvícentví,“ uvádí prof. Lenderová. Tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat.

První císařský řez ve 14. století?

Vraťme se však do středověku. Nejstarší zprávy o porodních bábách v českých zemích jsou už z konce 12. století. O století později měl král Václav II. věnovat své vychovatelce Alžbětě, která působila i jako porodní bába, značný majetek za její dlouholeté služby. A ve 14. století mělo v Čechách dojít k události, která mění pohled na možnosti středověké medicíny. Podle nedávno publikované zprávy proběhl v Praze první císařský řez, při kterém přežila matka i dítě. Na vzniku této hypotézy se podílel i docent Antonín Pařízek z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Porodní bába při porodu, E. Roesslin, 1577 (ze sbírek Zdravotnického muzea)

Podle nepřímých důkazů k tomuto zákroku mělo dojít v roce 1337, kdy se králi Janu Lucemburskému a jeho druhé ženě Beatrix Burgundské narodil syn Václav Lucemburský, nevlastní bratr Karla IV. „Po pravdě řečeno si vůbec nedovedu představit, jak takový císařský řez mohl vypadat, protože lidé v té době příliš neznali anatomii, fyziologii nebo antisepsi. A hlavně neuměli používat hlubokou anestezii pro velkou bezbolestnou chirurgii,“ říká doc. Pařízek. Podle něj k císařskému řezu tehdejší lékaři přistoupili nejspíš proto, že se domnívali, že Beatrix Burgundská při porodu zemřela. Podle všeho však nejspíš jen omdlela.

Povinné vzdělávání

Ale zpět k porodním bábám. Ty až do 18. století přiváděly na svět většinu dětí, hlavně na venkově. V komplikovanějších případech jim pomáhali ranhojiči či lazebníci. Přítomnost lékařů u porodu byla výjimečná. I báby se ale musely řídit určitými regulemi. Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1753 zdravotní „Generální řád pro Království České“, který upravoval i babictví. Nabádal porodní báby k čestnému chování, zakazoval pití vína a jiných alkoholických nápojů a trestal jakékoli předčasné vypuzení plodu a podávání léků šestinedělce i novorozenci. Součástí Řádu byla i přísaha porodní báby.

Dlouhá staletí se porodní báby opíraly jen o svou zkušenost, která se dědila z generace na generaci. Od počátku novověku se ale musely začít vzdělávat. Podle královského výnosu z roku 1651, který se týkal tří pražských městských obvodů, měly být vedle doktorů medicíny, lékárníků a chirurgů zkoušeny také porodní báby. Počátkem 19. století byl pro ně vydán první studijní řád, podle kterého se musely zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě. Alespoň dva měsíce se také musely věnovat praktickému vyučování přímo v porodnici. V Praze takové kurzy probíhaly v nemocnici U Apolináře. Zde v 19. století působil jako lékař bratr Josefa Jungmanna Antonín. Jeho kurzy prošlo víc jak osm tisíc porodních bab.

Antonín Jungmann byl také autorem učebnice Úvod k babení, která byla jednou z prvních učebnic porodnictví v Čechách. V ní se například uvádí: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.“

Antonín Jungmann

Muži u porodu byli tabu

Porody byly dlouho téměř výlučně ženskou záležitostí. Muži lékaři se k nim ve větší míře dostávali až v průběhu 18. a 19. století. Zpočátku jim chyběly praktické zkušenosti, které měly porodní báby, svou roli ale sehrála i dobová morálka. Přítomnost muže u porodu měla mít podle zejména církevních představ „neblahý vliv na ctnost vdaných žen“. I z toho důvodu je vlastně porodnictví relativně mladý obor medicíny.

A jaké bylo sociální postavení porodních bab? Ty věhlasné získávaly za své služby vysoké honoráře, podle dobových zpráv za vedení císařského porodu bába dostala až tisíc zlatých. Obyčejná porodní bába však podle statistik z druhé poloviny 19. století vydělala na venkově jen 121 korun za rok a ve městě 216 korun. To znamená průměrně za den 46 haléřů! Porodní báby si proto zakládaly vzájemné podpůrné spolky po případ nemoci a stáří. Jeden takový spolek vznikl v Praze v roce 1890, členky do něj přispívaly částkou 70 haléřů měsíčně.

Situace porodních bab či vlastně už asistentek se zlepšila až po vzniku samostatného Československa. Jejich dnešní kolegyně se snaží hlavně upevnit své postavení v systému zdravotnictví, stále ale narážejí na odpor části lékařů...