Zemětřesení na vrcholu KDU-ČSL

Zdali k takové katarzi povede i současná krize KDU-ČSL, těžko dopředu říci, ale faktem je, že zatím tato strana vrší chybu za chybou. Určitě je možné říci, že krize KDU-ČSL má své podhoubí v dlouhodobém hledání identity této strany, která už nějaký čas hledá, kam by na politické scéně vlastně měla patřit. Na jedné straně je tu nezpochybnitelná historická tradice, silné ideové zakotvení a nepřehlédnutelná pozice v komunální a regionální politice. Na straně druhé, zejména v politice nejvyšší, pověst tápajícího nečitelného a nespolehlivého partnera. Téměř tři roky tuto stranu vedl nyní už bývalý předseda Miroslav Kalousek.

Na cestě k nalezení stranické identity a místa na politickém slunci toho ale příliš nevykonal. A svou závěrečnou exhibicí před svým odstoupením dovedl stranu na pokraj totální krize. Zvláště když si uvědomíme, že se to celé seběhlo necelé dva měsíce před komunálními a senátními volbami, v nichž byli lidovci vždy velmi úspěšní a mohli si alespoň tímto způsobem vystavit jistý reparát za neúspěšné poslanecké volby. Straně v nich nade vší pochybnost uškodí, když nebude mít jasno, kdo ji vlastně vede a navenek bude za ni vystupovat jen úřadující předseda Jan Kasal. Mimochodem v této funkci už podruhé ve své politické kariéře. Ten sice toho pro stranu mnoho vykonal, ale rozhodně není výraznou tváří pro veřejnost. Ostatně i Miroslav Kalousek byl typickým politikem spíše dovnitř strany než navenek. Ve straně měl vždy velkou podporu, protože měl pověst obratného a tvrdého vyjednavače. Jaká však byla lidovecká tvář pro veřejnost za Miroslava Kalouska? Dovedl by někdo vlastně říci, kdo je vlastně ideově předseda KDU-ČSL? Jaké jsou jeho názory, jakou zastává politiku, jaké je jeho zakotvení?

Kalousek skoro nikdy nemluvil o svých ideových východiscích, politických názorech. Neznáme jeho názory na prakticky kteroukoliv oblast politického konání. Pamatujeme si ho hlavně z jednání, vyjednávání, prostě v otázkách mocenských. Jediné, čeho si veřejnost dobře všimla, byla jeho antikomunistická rétorika, která mnohým voličům byla velmi sympatická. Jenže i tu byl nakonec Miroslav Kalousek schopen pošlapat při vyjednávání o vládě s ČSSD s podporou KSČM. A to je právě největší kámen úrazu, čím se Kalousek své straně notně vymstil. Svým připravovaným popřením slibu o nespolupráci s KSČM vyšel přímo v ústrety, vstříc dojmu jisté části veřejnosti, často i nespravedlivému, že KDU-ČSL se prostě nedá věřit, že je to nespolehlivý partner. Kalousek učinil hned dva přešlapy. Popřel předvolební rétoriku a zároveň podrazil svého dosavadního spojence Mirka Topolánka, který sice vyjednával s ČSSD o menšinové vládě, zároveň však ujišťoval, a zdá se, že upřímně, své dosavadní trojkoaliční partnery, že se spolupráce s nimi nezříká. A bylo také patrné, že ponižující podmínky ČSSD nakonec stejně nemůže přijmout. Ale i kdyby platilo, že se chystá nová opoziční smlouva, či přímo velká koalice ODS a ČSSD, nebyl to přece žádný důvod k panice předsedy KDU-ČSL, aby musel začít šlapat na své předvolební sliby.

Právě fakt spolupráce dvou nejsilnějších strany by byl nejpříhodnější chvílí k nalezení nové identity KDU-ČSL. Tuto chvíli totiž mohla využít k formování nějakého většího bloku pravicových a středových sil, který by mohl jedině KDU-ČSL dlouhodobě zachránit. Rozšířil by totiž její potenciál i do velkých měst a k mladým voličům, bez čehož má tato strana namířeno do pozice pouhé regionální strany. Dovolil by definovat program i pro širší voličskou základnu. Politické strany stojící na morálních hodnotách a prověřeném programu. Připomeňme jen někdejší čtyřkoalici, díky které právě lidovci, jako její nejkonsolidovanější součást, slavili svého času drtivé úspěchy. A toto uskupení jako celek bylo právě díky někdejší opoziční smlouvě hodně dlouho nejsilnějším uskupením v preferencích i do poslaneckých voleb. Jenže právě díky jisté uzavřenosti některých sil nakonec došlo k rozpadu čtyřkoalice a postupné cestě KDU-ČSL zpět k malé straně.

Jenže projekt čtyřkoalice postavený samozřejmě dnes na jiných promyšlenějších základech je zřejmě jedinou cestou KDU-ČSL k záchraně. Miroslav Kalousek pro něj mnoho neudělal a svým koncem politické kariéry naopak stranu uvrhl do fatální krize. V současné chvíli je strana prakticky bez vedení, její pověst v širší veřejnosti je katastrofální a vnitřní poměry neutěšené. Do vedení jsou dokonce lákáni politikové, kteří o to ani nemají zájem, jako je třeba jihomoravský hejtman. V takové konstelaci jde strana do říjnových voleb. Jestli to nakonec bude znamenat katarzi, těžko říci. Rozhodně to ale nebude krátkodobý proces. Do něj bude strana jistě potřebovat ale méně krátkozraké politiky na čele než byl Miroslav Kalousek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .