Zelený déšť

" Taký borděl! Vojáku, vy stě něoholený jako leu! Ako tyger v cirkuse Sarasány!" Koule rád pronásledoval ty, jež považoval za vzdělance. Z obsluhy našeho děla si jako obětní beránky vyvolil vojínka Břečku, pozdějšího antropologa, který si ve svém osobním volnu drze četl básničky, a vojína Chudožilova, který nosil brýle.

"Břečka! Hudožilou! taký inteligent zasratý! okuláry nosí, ale nástěnku k prvému máju něurobí!" drtil mezi zuby, kdykoliv jsme mu padli do oka. Vyprávělo se, že Koule dosáhl hodnosti majora již během druhé světové války. V mírových podmínkách prý nikdy nepovýšil.

Poněvadž statečnost v poli a schopnost správě porozumět psanému slovu jsou dvě úplně různé záležitosti. Jednou, když na mě přišla řada, abych uklidil velitelovu kancelář, jsem špiónsky prohrabal jeho psací stůl. Nebylo v něm nic, vůbec nic. Žádné papíry nebo předměty, pouze v prostředním spojovacím šupleti se stkvěla levá kožená vysoká bota, tak zvaná holinka. Pravá chyběla. Přišlo mi to jako pravdivý obraz majorovy nesmrtelné duše, ale brzy jsem poznal, že jeho psychické spektrum je mnohem širší, než jsem předpokládal.

Dal jsem totiž přes hubu poddůstojníkovi, který z rozmaru ponižoval vojína Horvátha přináležejícího k romskému etniku. Poddůstojník okamžitě běžel žalovat. Koule si zamračeně prohlédl zranění, přemýšlivě se poškrábal tam, kde záda přecházejí v nohy, aby nakonec rozhodl takto:

"Hudožilou, mal by som ťa dať prokurátorovi, ale tresču ťa len trochami týžďnami basy. V mojom prápori neslúžia bieli alebo čierni, V mojom prápori sú vojáci. Tuna sme není v cirkuse Sarafány!" Dokonce mě pak pronásledoval o něco vlídněji. Pochopil jsem tak, že nejom vůl, ale i oficír Československé lidové armády se může zachovat přirozeně, úplně jako normální člověk.

Major Koule, dočetl jsem se nedávno v novinách, ještě žije. Má 84 roků a kyne mu šance na umístění v domově pro válečné veterány, jenž se Ministerstvo obrany chystá otevřít v Hradci Králové. Jiný válečný veterán, generál Rudolf Pernický, se bohužel této výsady nedožil. Zemřel dva dny před loňským Štědrým večerem. Pernický, absolvent Československé vojenské akademie, za války absolvoval paravýcvik v Anglii a byl vysazen v protektorátě. Podařilo se mu přežít, ale po únoru 1948 ho poslali na dvacet let do kriminálu za údajnou velezradu. Odseděl si dvanáct roků.

Později živořil jako topič a loni dostal Řád bílého lva, nejvyšší české vyznamenání, ale v armádním pensionu ho už nechtěli. Poněvadž, jaké překvapení, nebyl dostatečně zdráv. Zvědavý posluchač možná přemítá, proč jsem svůj fejeton nazval Zelený déšť. Jičínští kádrově spíše podřadní dělostřelci sice směli cvičit jenom se stařičkými kanóny, jež kdysi tahali koně, ale v případě vyhlášení poplachu Zelený déšť jim bylo uloženo pomáhat chytit zločince uprchlé z nedalekého kriminálu ve Valdicích.

Není mi známo, v které věznici byl generál Pernický umístěn, odměnou za službu vlasti nejspíš se dostal jako mnoho důstojníků na Mírov, a proto musím tento fejeton dopsat v kondicionále. Kdyby Pernický byl býval vězněn ve Valdicích, kdyby ho bylo napadlo odtamtud pláchnout, kdyby ho byli chytili a rovnou nezastřelili, kdyby byl loni nezemřel a dostal se stejně jako major Koule do domova veteránů v Hradci, jak různé vzpomínky by se jim vyrojily asi v hlavách při vyslovení hesla Zelený déšť!