Zda si lidovci polepšili panem Kalouskem

Tyhle věci tvoří jakési momentální vnitrostranické počasí, a to není Svobodovi nakloněno. Závažnější důvody však nevidím v momentálním politickém počasí, ale ve vnitrostranickém klimatu nebo-li podnebí. Cyril Svoboda nějak zosobňuje nutnost vnitřní proměny strany, která k tomu ale valnou chuť nemá.

Zdá se, že pan Kalousek nabídl straně možnost, jak přežít její trampoty, aniž by musela se sebou něco dělat. Jako kdyby jí řekl, takhle se má dělat politika, vy naivkové. Tomu stylu politiky říkáme z nedostatku vhodnějšího označení pragmatický. Jaký je to vlastně styl. Vysvětluje se to nesnadno, protože pragmatismus čili praktičnost k politice chce-li být úspěšná přirozeně patří. Rozumíme jím důraz na užitečnost a prospěch. Na užitečnost spíše momentální nikoli dlouhodobou. Pragmatik se vzdálenými horizonty moc nezabývá. A pokud jde o prospěch, tedy takový o jaký stojí konkrétní jednotlivci nebo skupiny.

Oba zřetele - momentální užitečnost a čísi prospěch - obejít nelze. Bída nastává tehdy, když už žádné další zřetele ve hře nejsou. V tom spočívá například bída politiky populistické, jakkoli přehlušená okamžitým úspěchem. Je s ní totiž spojena neschopnost či neochota vidět dál než na špičku nosu. Obávám se, že právě tato bída je součástí našeho celonárodního klimatu. Jako bychom byli ze všech stran poučováni, takhle se dělá politika. Ale taky, takhle se dělají kšefty, anebo takhle se dělá žurnalistika. Měřítkem úspěchu jsou konec konců peníze. Jsou přece až na prvním místě. Cítím v tom cynismus. Říká se, že cynismus je vlastně zklamaný idealismus. Jinými slovy programové popření významu nadosobních a nadčasových hodnot.

Pokušení takového či onakého pragmatismu či cynismu hrozí politice kdekoli a kdykoli. V naší milé vlasti je dnes toto pokušení ozvláštněno okolností, kterou bychom neměli pouštět ze zřetele. Tou okolností je plynulý přechod mezi světem politické moci a světem zločinu. Netvrdím, že co politik to zločinec, jak soudí náš folklór. Ne protože bych tím poškodil tuto rozhlasovou stanici a že by to bylo žalovatelné. Já si to opravdu nemyslím. Říkám pouze, že mezi politickou praxí a kriminálním polosvětem u nás neexistuje neprostupná, ba ani jen výjimečně prostupná bariéra, nýbrž jakási neprůhledná šedá zóna.

Činitelem této šedé zóny je například poslanec, který má nikoli náhodné kontakty s lidmi sledovanými policií. Nebo poslanec, který se vyplaví na výlet s lidmi zapletenými do kauzy lehkých topných olejů. Nebo poslanec, který opakovaně vyvolává závažná podezření, ale přitom mu nelze nic dokázat. Nebo ministr, který si telefonuje s dámou, která vlastní dům, v němž sídlí podnik pochybné pověsti. Nebo dokonce premiér či předseda Sněmovny, který ve své blízkosti lidi tohoto druhu trpí. Určitě není chybou, položíme-li si otázku, zda-li neuvízl v této šedé zóně novopečený šéf lidovců. Že má jeho strana ve svém firemním štítě zrovna křesťanství, činí takovou úvahu zvláště pikantní. Anebo skličující?

KDU-ČSL není naší nejvýznamnější stranou. Vždyť jejím mementem je problém představovaný 5 procentním limitem. Přesto může sloužit jako didaktická pomůcka, na níž můžeme studovat pohnutky i účinky volby té strategie, jíž z nedostatku vhodnějšího označení říkáme pragmatická politika.