Závislost na hraní her je teď nemoc. Neházejte ale všechny hráče do jednoho pytle, varuje psycholog

Pokud si myslíte, že závislost poznáte podle času, který váš potomek hraním stráví, jste na omylu. Alespoň to tvrdí psycholog Masarykovy univerzity David Šmahel. „Kritérium času v diagnostickém manuálu WHO vůbec není. Posuzují se dopady na běžný život hráče,“ vysvětluje.

Jestli má konflikt s každodenním světem, s kamarády nebo rodinou. Jestli se mu ve škole zhorší známky, zanedbává své povinnosti a u dospělých odborníky zajímá, jestli místo do práce „chodí“ na internet. „Dalším kritériem je zhoršení nálady (pokud nemůže hrát) nebo kognitivní zahlcení. To znamená, že neustále myslí jen na hru. Kritérií je ale mnohem víc a musí být přítomna všechna, takže se tato diagnóza v praxi týká pouze malého procenta hráčů,“ říká Šmahel.

Hrozí stigmatizace hráčů?

A právě o tom mluví i kritici rozhodnutí WHO, podle kterých diagnóza závislosti přispěje ke stigmatizaci mladých hráčů. „S tím určitě souhlasím a jsem rád, že se o tom mluví. Ve virtuální prostoru tráví hraním her většina dospívajících, které ale nemůžeme šmahem považovat za závislé. S touto stigmatizací bychom měli být velmi opatrní.“ Závislí totiž můžete být vlastně na čemkoli.

Hráč a sběratel starých herních pecek nechce být na sítích. „Mám z toho strach a respekt,“ přiznává

• Upravit
• Smazat

Čeněk Cibien hrát vlastně nikdy nepřestal. Naopak. Jeho velká hráčská duše se přerodila do podnikatele v oboru. Navíc teď s partou stejně smýšlejících tvoří unikátní Muzeum her.  

Klidně na sportu, na Rubikově kostce, na jídle, pití a kouření, ale i na nějaké pozitivní altruistické činnosti, kde byste to určitě nečekali. „O závislosti totiž mluvíme v okamžiku, kdy nějakou aktivitu neustále opakujete s tím, že vám přináší nějaký prospěch,“ vysvětluje psycholog, který přidává i několik „rodičovských“ rad.

„Hodně záleží na věku dítěte. Jiný přístup doporučujeme u 5−8letých, jiný třeba u 15letých. Všímat byste si ale měli toho, jak hodně dítě po hraní baží. U těch menších musíte čas kontrolovat vy, ale jak roste, můžete uvolňovat a přenést odpovědnost na ně samotné. Co je ale nejdůležitější, je komunikace s dítětem. Měli byste vědět, proč hraje, co mu to přináší a jen zakázat počítač vám nepomůže a ani nic nevyřeší,“ radí.

Závislost na virtuálním prostoru může být pouhý symptom, který zakrývá jiné, vážnější problémy. Třeba ve škole nebo v rodině. Často to není primární problém, přestože si to rodiče myslí. Přitom by se sami měli víc zamyslet.
David Šmahel, psycholog