Zatím poslední vážné varování
O postoji Václava Klause k našemu vstupu do EU už leccos víme. Řečeno diplomaticky, je to postoj zdrženlivý. Řečeno upřímněji, je to postoj osobitě nejednoznačný. Do duše pana prezidenta sice nevidím, ale domnívám se, že to lze vysvětlit rozporem mezi tím, co si skutečně přeje (anebo nepřeje), a tím, co je a co už není ochoten vyslovit veřejně.
Domnívám se, že se Václav Klaus našeho vstupu do EU spíše obává. Jistě má pro to důvody věcné i osobní, ale nemíní o nich mluvit otevřeně a naplno, nýbrž jen v náznacích. Choval se tak po loňském referendu, když odmítl sdělit veřejnosti, jak sám hlasoval. Stejně si počíná i ve svém zatím posledním varování, které uveřejnila MFD 22. dubna.
Začátek i konec textu je patetický (cituji): ".za několik dní přestane náš stát existovat jako samostatná a suverénní entita." A dále: ".naše země se - poprvé ve své složité a leckdy křivolaké historii - dobrovolně vzdává podstatných částí své suverenity." A ke konci: "Udělejme vše pro to, abychom se v EU neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno."
Je možné, že toto úpěnlivé memento sugestivně zapůsobí na mnohé, ale stačí se projít centry našich měst s Prahou v čele, aby bylo zřejmé, že to tisícileté dílo nese autorskou signaturu unikátně evropskou. Že těmi předky byli i Němci, Irové, Židé, Italové i Francouzi a Španělé. Stačí se trochu vzpamatovat, abychom si uvědomili, že český stát byl po většinu svých tisíciletých dějin součástí širšího celku. Ten ve své době představoval jakousi Evropu v menším vydání. Právě díky této přináležitosti je i naše dnešní situace příznivější než situace Slovanů východních a jižních.
Prý přestaneme existovat jako suverénní stát. Co udělala ztráta podstatné části suverenity s Dánskem, Belgií, Rakouskem? (Záměrně uvádím ty menší země.) Proč ji dobrovolně podstoupilo Portugalsko nebo Řecko?
Ve střední části svého textu usiluje Václav Klaus o cosi jako "vyváženost". Přiznává evropské integraci i pozitiva, hlavně v té minulé etapě. Budoucnost je naproti tomu spojena s nemalými riziky. Je zvláštní, že prezident i další euroskeptici (říkají si eurorealisté) nám stále dluží vysvětlení, proč ty druhé kandidátské země usilují o přijetí, ač stejná rizika hrozí i jim. Dokonce i Polsko, které zaplatí za svůj vstup patrně největšími sociálními otřesy, se na něj spíše těší.
Pokud máme my Češi zcela zvláštní důvody k obavám, je škoda, že je český prezident neformuloval konkrétněji. Naznačuje je velmi obecně: příliš rychlý sjednocovací proces prý nezohlední nestejnou ekonomickou vyspělost a národní zvláštnosti jednotlivých zemí a zbaví je jim odpovídajících pravidel, politik a institucí. - Nedovídáme se, kterých. Instituce prezidenta republiky v integrované Evropě jistě oslabí. O které další instituce a pravidla se máme obávat? O naše soudnictví? O trestní zákoník? Nebo o pravidla zadávání státních zakázek?
I ti, kdo neměli v lásce Klausova předchůdce na prezidentském stolci, nejspíš uznají, že Václav Havel uměl být v obdobně prekérních situacích otevřenější.
Naše srůstání s EU bude nepochybně zátěží, a to v mnoha směrech. O některých víme, jiné tušíme, některé teprve objevíme. Václav Klaus nikdy neskrýval své vůdcovské ambice. Vytvářel vize, analyzoval, diagnostikoval - i káral a pranýřoval. Když konečně stanul na kapitánském můstku, propadá malomyslnosti a - mlží. Někdo by mu měl dodat kuráž.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.