Zamyšlení ke konci týdne

Nejdříve ukrojením jisté části území a pak skutečným komunistickým převratem. Než se rok s rokem sešel, k takovému pokusu v obou zemích skutečně došlo, a to během krátké doby v únoru a v březnu 1948. V Československu měl Stalin stoprocentní úspěch. Ve Finsku, odmyslíme-li si jeho nepřistoupení k Marshallovu plánu, a jistou cenzuru protisovětských kritik v tisku, celkové převzetí moci Sovětům nevyšlo a Finové si značnou část své svobody a nezávislosti uchovali.

Vysvětlovalo se to tím, že na rozdíl od Československa ve Finsku neselhala sociální demokracie, která se dovedla sovětským pokusům o vnitřní puč energicky postavit a pak také rozdílnou zkušeností obou národů s Rusy. Zatímco my jsme tradičně vzhlíželi k onomu velkému slovanskému dubisku s naivními nadějemi, Finové měli dobré důvody, aby byli vůči svému mohutnému východnímu sousedu maximálně ostražití a počítali vždy s jeho možnou agresí.

V onom létě 1947, kdy jsme my i Finové stáli ještě na stejné startovní čáře, se tyto národní atavismy zřetelně projevovaly i v našich debatách. Neboť právě tím byly formovány naše osobnosti jakožto příslušníků dvou národů s různou historickou zkušeností. U finských studentů jsem snad právě v důsledku tohoto jejich vztahů k Rusům, ale možná i vzhledem k drsným životním podmínkám v jejich zemi zaznamenal zřetelnou nechuť k jakémukoliv praktickému socialismu.

Zatímco já jsem byl i ve svém mládí pod vlivem jakéhosi neustálého podvědomého strachu z bídy a nezaměstnanosti a měl jsem sklony hlásat různé teorie o rozhodující úloze státu při zachraňování lidí, kteří se octli v nouzi, ti mladí Finové se už tenkrát báli, že přílišná závislost na státu může ohrožovat svobodu. Pro boj se životními těžkostmi měli docela jiný recept. Totiž spoléhat zásadně na sebe. Jeden z nich mi přímo řekl: "Než bych jako zdravý člověk pobíral nějakou podporu v nezaměstnanosti, to si raději stoupnu na chodník a budu stepovat. Naučím se to tak dokonale, že všechny kolemjdoucí tím strhnu a nikdo neodolá, aby mi něco nehodil."

Ten finský student měl zajisté na mysli obecnou svobodu podnikání. A právě tu se ve Finsku podařilo udržet, zatímco u nás ji komunisté vymýtili až do posledního ševce. Jsem si jist, že můj tehdejší přítel se v životě neztratil, jako si po další desetiletí dobře vedla i jeho celá země. Její hlavní město Helsinky, se také už od 70. let stalo symbolem naděje, že svobodné poměry lidské i ekonomické se snad jednou vrátí i do méně šťastných evropských zemí. Víme také, že Finsko chytilo za správný konec příležitost, kterou mu přihrálo přijetí do Evropské unie.

Právě tato země prokázala opak nějakého předběžného eurofobního fňukání, v jakém si tak libují malé duše některých našich nesamostatných lidí a politiků, kteří právě tu svoji nesamostatnost pasují na podstatu naší národní suverenity. Ano, v lecčems je chápu, protože mi připomínají mě samotného v těch dávných diskusích s finskými studenty. Ti naši malověrní se navíc narodili většinou do poměrů, kdy skutečné úsilí o rozvinutí vlastních schopností mohla nahradit legitimace vládnoucí strany. Ti, kdo tomu unikli na Západ, věnovali své schopnosti cizím zemím a národů a nevrátili sem ani své potomstvo, které se mnohdy v cizině také znamenitě uplatňuje.

Nezbývá, než aby produktivní lidé, kteří tu jsou, přijali onu zdravou finskou filozofii spoléhající hlavně na sebe. Podaří-li se k tomu získat levné státní vzdělání, tím lépe. Nepodaří-li se, je dobře dostupné vzdělání soukromé, ovšem když rodina dá přednost vzdělanosti dítěte před hmotným blahobytem. Když jsem však důkladně prohlížel nabídky zaměstnání v novinách, s překvapením jsem zjistil, že velmi často podmínkou k přijetí nebývá absolutorium škol, ale mnohem spíše určité konkrétní znalosti angličtiny a němčiny na prvním místě. A najednou se zjistí, že o takové lidi je nouze i při obsazování místa tak lukrativního, jako je evropský komisař. Je stále zřejmější, že k dosažení potřebného vzdělání je zapotřebí nejen studijní příležitosti, ale často i jen obyčejné silné vůle.