Zamyšlení - 17.12.

No a když mi dovolíte trochu osobní neskromnosti, tak já jsem se právo blízko toho vrcholného bodu šestého měsíce v roce končícím na šestku narodil a s každým takovým rokem svých kulatých narozenin se nerad loučím.

Jakkoli se přitom chci bránit nějakým numerickým pověrám , musím připustit - a historie je mi svědkem - že třeba právě v tom příšerném 20.století., které nás za mého života postihlo dvěma krutými totalitami i jednou válkou horkou a druhou studenou, byly tady u nás ty roky končící šestkou poměrně nadějné., anebo alespoň snesitelné. Už rok mého narození 1926 byl stále ještě plný euforie ze svobody a kulturního rozkvětu Masarykovy první republiky. V radostné přípravě VIII. Všesokolského sletu skládá Leoš Janáček svou slavnou Symfonietu a téhož roku pokřtil Jiří Frejka svůj neprofesionální soubor na Osvobozené divadlo, z něhož se pak vyvinulo - však víte co. O tom roce nebudu dále pokračovat, protože si nic z toho samozřejmě nepamatuji. Ale rok 1936, ten už jsem vnímal velmi intenzivně - kupodivu právě skrze to Osvobozené divadlo, jehož všechny písničky od té doby až do dneška umím nazpaměť. Z toho roku to byly hry Nebe na zemi a Rub a líc, kde už se sice varovně ozývaly náznaky hrozícího nebezpečí, ale zatím jsme po přestálé hospodářské krizi žili šťastně a spokojeně.

Ty naznačené hrůzy se pak v plném rozsahu odehrály v následujících letech nekončících na šestku a ten šestačtyřicátý opět rozkvetl nadějí zcela překrývající nebezpečí nové. V šestém měsíci toho roku mně otiskli v Peroutkových Svobodných novinách první článek s dodnes aktuálním námětem, jak politici nezvládají mluvenou češtinu a proti duchu jazyka dávají stále přízvuk po předložce. Dostal jsem také první pochvalný čtenářský ohlas - byl od samotného ředitele Národního divadla - Václava Vydry nejstaršího - ještě ho mám schovaný. A hned potom , stále ještě v šestém měsíci roku 1946 jsem cestoval do Dánska k pobytu mezi nádhernými lidmi, kteří odmítali mluvit německy, protože oni považovali německou okupaci za mnohem větší národní urážku než my, kteří jsme těch okupací zažili více.

A pak zase ty roky bez šestky a nové hrůzy - tentokrát komunistické - to, čemu říkáme léta padesátá. Jenže ono to není tak docela přesné, nejhorší to bylo mezi lety 1948 a 1955. Samý začátek toho následujícího roku se šestkou - tedy 1956 - byl opět jakoby symbolicky poznamenán vzkříšením Osvobozeného divadla na místě jeho původního působiště, kde Werich s Horníčkem v jakémsi polouvolnění vytvořili něco, co po přestálých hrůzách uvolnilo náš smích a tím i naše duše k naději na lepší příští. A hle přišel II. Sjezd spisovatelů a pak na podzim toho roku události v Polsku a Maďarsku, které dokonce chvíli vypadaly tak, že osvobození je na dosah. Jak víme, nebylo, ale přesto následné roky se šestkou na začátku byly mnohem volnější než ty přede deseti či dvaceti lety - počínaje Novotného amnestií politických vězňů hned v roce šedesátém, přes úchvatný kulturní rozvoj až k takřka úplné svobodě slova a pohybu v roce osmašedesátém.

Pak zase ošklivých deset let bezčasí, kdy ani ten sedmdesátý šestý zdánlivě nic nemění, ale přece na samém jeho konci je připravena k podpisu Charta, jejíž přívlastek 77 nic nemění na tom, že vznikla v roce se šestkou na konci. Stala se naší nadějí v dalších deseti letech, sice stále ještě normalizačních, ale v roce 1986 už s Gorbačovovou perestrojkou v plném proudu.

Toho roku došlo také ke klíčové události : nejvyšší představitel Sovětského svazu závazně prohlásil, že nebude nikde vojensky zasahovat do záležitostí dosud komunistických zemí. Ukázalo se, že to myslel vážně a právě tehdy bylo zřejmě rozhodnuto i o konci většiny komunistických režimů.

V dalších dvaceti letech nebyla už ta šestka na konci tak důležitá. Přesto se loučím s rokem 2006 s díky za něj. Přes svou politicky nejistou druhou polovinu u nás patřil určitě mezi roky dobré. Jde jen o tom,aby přílišná rozmařilost z konzumu, jež zrovna v těchto dnech vrcholí, nás nazaslepila a nepřivedla do situací, z nichž by nám musela pomáhat zase až nějaká ta šestka v letopočtu. Přeji vám tedy, abyste v přiměřené skromnosti prožívali jen samé hezké chvíle.