Zákonodárci pokuty platit nechtějí

Čeští zákonodárci jsou ze zákona chráněni institutem imunity, který je neumožňuje přímo trestat třeba za banální dopravní přestupky. Strážci zákona mohou maximálně na místě sepsat protokol a poslat ho do sněmovny, eventuálně do Senátu. Příslušný mandátový a imunitní výbor posoudí přestupek a rozhodne o případném potrestání. Většinou bývají ortely shovívavější než jak jsou trestáni běžní občané. Pokud bylo proti poslanci či senátorovi zahájeno trestní stíhání a on byl k němu kolegy vydán, běží věc dál v normálních kolejích. Zabývají se jí tudíž orgány činné v trestním řízení a případný trest určuje soud.

Pokud parlament rozhodne, že neexistuje důvod zbavovat kolegu imunity, je celá záležitost jednou provždy vyřešena. Nelze se k ní vracet ani v případě, že viníkovi vyprší mandát. Čeští zákonodárci se tak pyšní výsadou tzv. doživotní imunity. Ta samozřejmě neznamená, jak si někteří méně informovaní lidé myslí, zaručení beztrestnosti až do konce života. Jde pouze o to, co už bylo řečeno. Poslanci a senátoři nemohou být za své skutky trestáni dodatečně.

Touto výsadou se nemohou pochlubit zákonodárci prakticky nikde na světě. Naopak poslanci a senátoři jsou většinou chráněni pouze za své jednání na parlamentní půdě. Tak je tomu ve Velké Británii a obdobná praxe panuje také ve Spojených státech. I v jiných demokratických zemích je ochrana zákonodárců podobná. Třeba v sousedním Německu jsou poslanci hájeni pouze za své názory pronášené v parlamentních prostorech. Jen v případě jejich trestního stíhání je potřeba souhlasu Spolkového sněmu. Ale, že by poslanec nemohl zaplatit pokutu za rychlou jízdu, to nepřichází v úvahu.

Zkrátka čeští zákonodárci se mohou honosit jednou z nejrozsáhlejších imunit ve světě. Mohou se zároveň chlubit tím, že jsou velice odolní vůči snahám rozsah imunity zúžit. Návrhů už projednávali několik, ani jeden však nebyl přijat. Většinou s tvrzením, že je potřeba omezit imunitu, ale kvalitním zákonem. Bohužel projednávaná předloha byla většinou jako naschvál tak špatná, že nemohla být přijata. Tak to šlo pořád dokola. Proto bude zajímavé, jaký osud potká nejnovější návrh vypracovaný senátem. Podle Ústavy musí být ještě schválen sněmovnou, a to ve stejném zněním, v jakém prošel v horní komoře.

Takže poslanci mají opět poměrně široký manévrovací prostor. Mohou například argumentovat tím, že je to dobrý nápad, ale že určité části návrhu zákona neodpovídají jejich představám a proto nemohou pro zákon jako celek zvednout ruku. Pokud by k tomu došlo, nebylo by to poprvé a patrně ani naposled.

Senátoři navíc nenalezli dostatek odvahy k razantním změnám. Počítají sice s tím, že by zákonodárci mohli být policií nebo obecními úřady přímo trestáni za přestupky. Zároveň je však v návrhu také pasáž, která poslancům a senátorům umožňuje požádat o projednání přestupku v parlamentu. Takže by záleželo pouze na jejich rozhodnutí, zda se dobrovolně nechají potrestat přímo na místě, nebo zda se raději spolehnou na větší shovívavost svých kolegů. Dosavadní praxe dokazuje, že čím horší provinění, tím větší pravděpodobnost volby druhé varianty.

Právě za odpor vůči ponechání tohoto privilegia v návrhu novely se může skrýt letitá nechuť zákonodárců sahat na nepřiměřeně rozsáhlou imunitu. Argumentem pro její zachování nemohou být ani opakovaná tvrzení o možné šikaně zákonodárců. V zemích, kde jsou poslanci prakticky chráněni pouze za své jednání na parlamentní půdě, si nikdo na šikanu nestěžuje. V České republice by tomu mělo být také tak. A pokud by k šikaně přece jenom docházelo, existují způsoby, jak jí čelit. Ponechání co nejširší imunity zákonodárcům mezi ně určitě nepatří.

ČRo 6 / RSE

30. března 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz