Zákon o zacházení s lidskými zárodky

Ti jsou ale u nás - na rozdíl od některých zemí - malou menšinou. Jejich hlasu proto asi nebude příliš dbáno.

Návrh zákona vychází z některých skutečností, které jeho přijetí patrně usnadní. Týká se embryí, která už existují a nemají šanci přežít, říká se jim proto "nadbytečná". Byla vyrobena do zásoby pro případ nezdaru umělého oplození. Jsou jich plné lednice a nikdo neví, co s nimi. Námitka, že se tam neměla ocitnout, ba že neměla vůbec vzniknout, nenajde u nás dost uší k slyšení. - Další argument, který usnadní schválení zákona, je tento: kdybychom takový zákon neměli, stali bychom se zemí, kam se budou odjinud sjíždět podnikavci a vědečtí dobrodruzi a placeni bůhvíkým budou zde v pokoutních laboratořích provádět bůhvíco a dodávat to na černé trhy. To raději aspoň nějaký zákon, který tomu stanoví určité meze a pověří tím renomovaná pracoviště. - Neříkám, že obojí argumentace nemá logiku. Myslím tu pragmatickou.

Existuje však i závažný důvod, proč se takového zákona obávat. Potvrzuje se jím neblahý trend, jehož negativních důsledků bude přibývat. Říká se tomu "krok na kluzký svah". Ten krok byl učiněn už dřív. Zákon je pouze důsledkem. A nikoli konečným.

Uvedu pár příkladů odjinud. Legalizace interrupce měla umožnit ženě, aby po zvážení své situace shledala své těhotenství nežádoucím a nechala je předčasně ukončit. Její důvody měly posoudit komise. Ty se neosvědčily. Důvody dnes uvádět netřeba. Dostupnost interrupce z ní učinila rutinní zákrok. Tato praxe přispěla k proměně pojímání otcovství a mateřství. Dítě je vnímáno jako zátěž, jeho přijetí už není nepodmíněné. V zemích, kde tyto poměry zdomácněly, skončila prostá reprodukce jejich populací. Vymírají. Někteří pozorovatelé hovoří o demografické sebevraždě.

Jiný příklad: legalizace eutanazie. Ta měla zbavit člověka nesnesitelného utrpení a umožnit mu tzv. důstojnou smrt. Tam, kde se provádí, jsou už usmrcováni lidé, kteří o to nežádali, mění se postoj k starým a bezmocným a sama eutanazie se stává východiskem pro ty, kdo zoufají ve své opuštěnosti. - Oba příklady (interrupce a eutanazie), původně pokládané za vymoženost, vlastně prohlubují dehumanizaci společnosti orientované na výkon a konzum.

Také experimentace s lidskými embryi je posunem po kluzkém svahu - už tím, že lidskou bytost v počáteční fázi jejího vývoje redukuje na biologický materiál. Chystaný zákon sice hodlá stanovit této praxi jisté meze. Je však naivní očekávat, že nebudou překročeny. Ve hře jsou už mocné síly, které té příležitosti využijí způsobem tušeným i netušeným. Zájem biotechnologických koncernů a všemocné síly trhu. Eugenické snahy vylepšovat kvalitu potomstva. Doufání v možnost léčit dosud neléčitelné. Ta poslední pohnutka je zatím jen fantazie, ale má značnou váhu. Možná i budoucnost. I v tom případě bude předpokládat překročení tabu: prospět jedné lidské bytosti za cenu zničení jiné lidské bytosti. To znamená připustit - zatím jen na embryonální úrovni -, že lidský život není cílem, ale pouhým prostředkem.

Už slyším námitku: co prý s tím tolik nadělám, vždyť jsme si zvykli na interrupce, na to, že tisíce embryí končí jako odpad. Ano, to byl ten první krok. Následovaly další - a budou následovat. Ten biotechnologický pragmatismus totiž postupně a nenápadně mění naše seberozumění, sebepojetí. Naši schopnost odpovědět na otázku, co je člověk, jeho život a jeho smysl. Možná, že moje námitky znějí příliš exkluzivně, spekulativně, odtažitě. Možná. Ale způsob, jakým si ta či ona epocha odpovídala právě na takové otázky, ji nejen charakterizoval, ale spolurozhodoval o jejím trvání i o jejím konci.