Zákon o referendu jen plácnutím do vody

V čem je tedy rozpor? Je to asi jednoduché. Čeští občané jsou v zásadě spokojeni, že za ně věci veřejné obstarávají politikové, zvolení do ústavních funkcí, protože ostatně za to si je občané platí z daní a je to jejich povinnost. Chtějí, aby svou práci dělali dobře. Zároveň jim ale příliš nedůvěřují, za což si příslušní politikové zpravidla mohou sami. Občané tedy zřejmě chtějí mít určitou pojistku, že v některých věcech by mohli rozhodovat přímo.

Česká politika nemá příliš s lidovým hlasování zkušenosti, konalo se v podstatě jen jedno o zásadní otázce vstupu České republiky do Evropské unie. Bylo to téma sice zásadní, ale natolik obecné, že většina občanů neměla žádný problém k lidovému hlasování přijít a hlasovat pro. Šlo totiž především o návrat České republiky mezi vyspělé evropské státy.

U otázek složitějších je referendum ošidné a jak připomněl profesor Cepl, hlasuje se převážně o nějakém zástupném, jednodušším tématu. Není totiž pravděpodobné, že by například každý volič v referendu měl prostudovány všechny zákruty třeba evropské ústavní smlouvy. Spíše by se hlasovalo o tom, jak se členství v Evropské unii promítá na životě konkrétního občana a jak jsou mu sympatičtí obhájci evropské smlouvy na domácí politické scéně, v českém případě vládní strany. A ty podporu ztrácejí.

Stejně tak v otázce nedávných referend ve Francii a Nizozemí se obecně soudí, že hlavní otázkou nebyla konkrétní ústavní smlouva, ale spíše chování vládnoucích politiků ve vztahu k evropským otázkám, postavení těchto zemí v rámci Evropské unie a především názor na další rozšíření Evropské unie. Co se týče Francie, koloval příznačný vtip, že Francouzi by schválili evropskou ústavní smlouvy jen v případě, že by zaručila další nerozšiřování Evropské unie a odchod prezidenta Chiraca z funkce.

Tolik otázky k diskusi. Druhým tématem jistě bude nastavení ústavních institucí a jejich politické složení, které za současné situace neumožňuje přijetí zákona o obecném referendu. Sami senátoři ODS ve druhé komoře Parlamentu mohou tento zákon zablokovat a nejspíš to také udělají. Dle Ústavy je totiž zákon o referendu ústavní a musejí s ním vyslovit souhlas tři pětiny přítomných senátorů. Dnešní hlasování v Poslanecké sněmovně bude tak jen plácnutím do vody. ODS je dlouhodobě proti prvkům přímé demokracie a má proto mnoho racionální důvody, z nichž některé byly už naznačeny.

Její přístup ovšem není zcela jednoznačný a stojí za pozornost. Přímou demokracii totiž ODS neodmítá v otázkách, které uzná právě za vhodné. Už jsme tu několikrát připomínali, že dokonce sama přišla s návrhem na přímou volbu prezidenta v situaci, když zřejmě nebyla jiná možnost, jak do této funkce dostat svého zakladatele a čestného předsedu. To byl superpragmatický a velmi nezásadový postoj.

A nyní paradoxně senátoři ODS, kteří zákon o obecném referendu nejspíš odmítnou, sami dříve vypracovali návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu o evropské ústavní smlouvě.

Jednou tedy přímá demokracie je nepřijatelná, podruhé žádaná. Je v tom rozpor, který nevysvětlí ani poukaz na to, že je něco jiného referendum jednorázové a referendum obecné. Buď argumenty proti referendu platí nebo neplatí. V tom by měla nejsilnější opoziční strana zaujmout jednoznačný postoj.