Žádný puč, jen outing

Tento obraz je jistě správný, pokud popisuje komunistický teror po r. 1948. Avšak neodpovídá ani politické realitě těsně po válce, ani přesně nestanoví okamžik převzetí moci: V Československu mohli komunisté - na rozdíl např. od Polska či Maďarska - jen proto ještě tři roky po válce vyčkávat s "oficiálním" převzetím moci, protože ve skutečnosti měli značnou část moci již od r. 1945. A mohli si tím být jisti už od prosince 1943, po Benešově setkání se Stalinem v Moskvě.

To věděla či tušila jak Benešova exilová vláda, tak i politické strany a dokonce i velká část společnosti. Přesto proti tomu téměř nikdo nic nepodnikl. Pro Beneše se v důsledku Mnichovské dohody zhroutila vize o mezinárodních vztazích, kterou sdílel s Masarykem. V Londýnském exilu dospěla jeho vláda, ale zrovna tak i domácí odboj, k přesvědčení, že pro Střední Evropu, ohroženou německým "Drang nach Osten" a pro sjednocené a nezávislé poválečné Československo je sovětská ochrana nezbytná. Předválečný diplomat a za protektorátu státní zaměstnanec Hubert Masařík ve svých pamětech otevřeně přiznává, že bylo "pro zajištění bezpečné budoucnosti našeho národa, třeba, aby se dostal do sféry životního zájmu ještě jiné velmoci mimo Německa. Po Mnichově, kdy se ukázalo, že to není Francie, se upřela pozornost na východ." Českoslovenští demokraté ale nebyli pouze naivní. Že se jejich úvahy nesly tímto směrem, k tomu přispěly i značné nedostatky západoevropské a americké zahraniční politiky v prvních letech války. Jak před časem upozornil posluchač Podracký, píše Laszlo Kontler ve svých Dějinách Maďarska například o tom, že Churchill a Roosevelt nevydali střední Evropu Stalinovi záměrně, ale fakticky se jí zřekli otevřením druhé fronty v Normandii, nikoliv na Balkáně. Tato skutečnost podle Kontlera umožnila SSSR přistoupit k anexi i pobaltských zemí a k vybudování pásu vazalských zemí západně od nich.

Jistě:byla to Moskva, kdo hrál dominantní roli při nastolení komunismu i v poválečném Československu. V žádné jiné středoevropské zemi ale přitom demokratičtí politici nedělali takovou stafáž. Beneš za to od Stalina obdržel příslib, že Sověti podpoří jeho plány ohledně etnického očištění republiky od neslovanských menšin, a že udrží na uzdě slovenské usilí dosáhnout samostatnosti. Už jen logickým důsledkem byl pak Košický vládní program z roku 1945, ve kterém se všechny politické strany dobrovolně přihlásily k principu Národní fronty, tedy k systému, který byl demokratický jen podle jména: chyběla v něm totiž opozice.

Beneš a jeho druhové ovšem nebyli žádní zaslepenci. Naopak, byli zcela v trendu. Socialismus po válce většinu Čechů přitahoval a v německé menšině viděli paušálně příčinu strašlivých válečných let a nacistického teroru. Většina Čechů uvítala vyhnání Němců, i když to znamenalo, že byly vylidněny celé oblasti. Místo poválečné výstavby postihly zemi spolu s vyhnáním konfiskace, vyvlastnění a znárodňování, chaos, násilí a loupeže. Všechno to byla předzvěst situace, která po roce 1948 zasáhla společnost plnou silou.

Svět se nicméně probudil ze svého snu o mírové spolupráci mezi Východem a Západem už dlouho předtím. 5. března 1946 hovořil Churchil ve svém projevu v americkém Fultonu poprvé o "železné oponě". O dva měsíce později obdržela komunistická strana v českých zemích 40 % hlasů. Bylo to poslední svobodné volby na víc než čtyřicet let. 20. února 1948 podalo 12 ministrů na protest proti komunistické infiltraci policie demisi. Pádu vlády tím ovšem nemohli dosáhnout ani matematicky: nebyla jich ani polovina. Pro zahraničí tedy mohl Gottwald situaci pojednat jako normální vládní krizi, doma ji však mohl líčit jako "spiknutí reakčních sil", které chtějí svrhnout režim národní demokracie, a proti tomu se musí zmobilizovat "masy". 25. února na smrt nemocný a demokraty opuštěný prezident Beneš demise přijal. Roli stafáže ale hrál ještě další měsíce. Je to tato směs, která činí z nastolení komunistického mocenského monopolu v Československu něco výjimečného. Svůj díl odpovědnosti na tom měli i demokratičtí politici, protože po roce 1945 připustili příliš mnoho nedemokratických kompromisů. Pro únorové události roku 1948, jakkoli byly dramatické, se tak hodí spíš označení "comming-out" než převrat. Komunisté tenkrát prostě jen přiznali barvu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .