Žáci se učí přes počítač dějepis, poslouchají příběhy

15. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V letech 1964 – 65 byl Zdeněk Prokop odborným pracovníkem Galerie výtvarného umění v Chebu

Žáci a studenti mají nečekané prázdniny. Jak ale čas smysluplně využít? Co si třeba zkusit vytvořit rozhlasovou nebo televizní reportáž?

Na návštěvě u Zdeňka Prokopa v jeho ateliéru

Natočte na mobil, diktafon či kameru vyprávění, napište scénář a na počítači zvuk či obraz sestříhejte a smontujte prostřednictvím jednoduchého programu. Neumíte editovat zvuk či video a ani psát scénář? Pomohou vám jednoduchá instruktážní texty a videa na novém webu: vypravej.pametnaroda.cz. Nemáte-li kolem sebe nikoho, kdo by mohl vyprávět zajímavý příběh, využijte záznamy ze sbírky Paměť národa, která je zpřístupněná zdarma pro registrované uživatele. Úspěch projektu dokládají stovky vzniklých reportáží uložených na zmíněných stránkách.

Centrum pomoci Paměti národa

Paměť národa vyzývá veřejnost: buďme odpovědní k sobě, ke svým blízkým, ale i k lidem kolem nás. Nedovolme, aby staří lidé strádali. Redaktoři Paměti národa skoro 20 let chodí za pamětníky a zaznamenávají jejich vyprávění. Mnozí z těchto starých lidí nasadili své životy na frontách 2. světové války, přežili koncentrační tábory, či komunistické lágry, protože hájili svobodu. Nyní nastal čas, abychom se postarali my. Obecně prospěšná společnost Post Bellum proto zřídila Centrum pomoci Paměti národa. Pomoc (bezkontaktní zásilky potravin, léků a podobně) - nabízí protinacistickým a protikomunistickým odbojářům, přeživším holokaustu, bývalým politickým vězňům, disidentům a jejich nejbližším. Tým Centra pomoci Paměť národa nyní aktivně kontaktuje pamětníky, se kterými redaktoři natáčeli. Kdo chce pomoci, stát se dobrovolníkem, podpořit Centrum pomoci Paměti národa, stačí vyplnit jednoduchý formulář na webu: https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Každé podpory si nesmírně vážíme. Děkujeme.

Mezi zvlášť povedené rozhlasové reportáže patří příběh o výtvarníkovi Zdeňku Prokopovi. Začíná nečekaně skřehotavým zpěvem: „Rampa pa pa pa…“ zpívá umělec dětem, aby jim přiblížil fanfáry, na které pochovaly jednotky SS za 2. světové války v pražských Dejvicích.

Zdeněk Prokop v roce 1940 se sestrou Vlastičkou

Prokop se narodil před válkou v Užhorodu, odkud musela celá rodina utéct po maďarském záboru Podkarpatské Rusi v roce 1939. Jeho tatínek – poštovní úředník – se snažil zachránit rodinu tím, že jí odvezl do Polska. Tady se ukrývali u sedláka tři měsíce. Pak se jim podařilo získat povolení k překročení hranic do Československa, kde našli pomoc u dědečka Josefa Pelce, československého legionáře z první světové války, vojáka, který spoluzaložil Hradní stráž.

Restaurátor a malíř abstraktních obrazů Prokop popisuje válku dětskýma očima, které už tehdy silně vnímaly barvy: „Němci měli hnědé uniformy, preferovali takovou zvláštní hnědou. Jejich kapela měla ale barevnější uniformy a to se mi jako šestiletému klukovi líbilo. Říkal jsem dědovi, jak jsou ti vojáci parádní, jak se mi líbí. A on mě okřikoval: ´Dyť jsou to Němčouři, ti se ti líbit nemůžou! Ti nás ponížili a zabrali,“ předvádí dědečka chrchlajícím hlasem výtvarník Prokop.

Chtěl se stát letcem, komunisti ho poslali do zámečnické dílny

AVU ateliér prof. V. Sychry 1959 – 1960

Umělec Zdeněk Prokop dětem vyprávěl, že se původně chtěl stát letcem. To mu ale komunistický úřad práce nepovolil. Do školy přišel úředník: „A oznámil mi, že potřebují lidi do výroby. A zeptal se mě, co se mi na těch letadlech líbí? Odpověděl jsem: ´No jsou to takové stroje.´ ´No tak bys mohl jít do strojírenství! Uděláme z tebe zámečníka!´,“ vypráví malíř, proč se nestal letcem, ale učněm v dílně. Po večerech navštěvoval kurzy kreslení a studoval výtvarné umění. Po několika letech úspěšně složil zkoušky na Akademii výtvarného umění. Po studiích nebyl kvůli jeho zálibě v abstraktní malbě přijat za člena Svazu výtvarníků, nebylo mu tedy povoleno vystavovat. Věnoval se tedy restaurátorství.

Sovětský voják střílel do davu, kde stál Prokop

Zdeněk Prokop na jaře 1937

Otřes a silné emoční zážitky prožil v ulicích Prahy 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. V ulicích neohroženě protestoval proti ozbrojeným sovětským vojákům. Najednou jeden z nich začal do jejich hloučku střílet: „Napálil to do jednoho z těch našich kluků. Padnul na zem. Běželi jsme k němu a odtáhli ho pryč. Namočili pak do jeho krve československou vlajku. Ti vojáci začali znovu střílet. Všichni se rozutekli,“ vypráví s pohnutím v hlase Zdeněk Prokop. S radostí prožil sametovou revoluci v listopadu 1989. Po ní mu nabídli místo na výtvarné škole, kde přednášel a pokračoval ve své tvorbě. V každém svém obraze se prý snaží zachytit nějaký příběh, vyprávěl dětem.    

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio