Záchranná stanice není zoo
Pozemek plný klecí a voliér, vše zaplněné nepředstavitelnou směsicí zvířat, to je záchranná stanice pro zvířata v Praze Jinonicích. Nehledě na organizační potíže, musí fungovat stále, 24 hodin denně, 365 dnů v roce, tak, jak zvířata potřebují.
Jejich počet i druhová rozmanitost napovídají, že toho potřebují opravdu hodně. Stanice se nedávno stěhovala a další zařízení se ještě dobudovávají. Z vodního ptactva tu najdeme racky, volavky, čápy, labutě, nedaleko klec plná exotů, andulky, agapornisové a korely tu sedí vedle holubů, hned odvedle se ozývají zástupci krkavcovitých: straky, kavky, sojky, havrani i orel skalní.
Ostatně dravci by si zasloužili samostatnou kapitolu, je jich tu rozhodně přes stovku. Jestřábi, poštolky, káňata svezená z celé republiky, většinou se jedná o úrazy elektrickým proudem. Část z nich hyne hodně ošklivou a zdlouhavou smrtí. Zasažená tkáň napohled zdravého ptáka začne pomalu odumírat. Ti, kteří přežijí zůstávají v lidské péči už nastálo, trvalý handicap jim znemožňuje návrat do přírody.
Záchranná stanice není zoo, není to ani zvířecí menažerie zbudovaná pro nesmyslnou lidskou potěchu. Není to útulek pro opuštěné psy a kočičky, kteří si časem mohou najít cestu ke svým novým pánům. Podle našich měřítek by snad mohlo jít o kombinaci sirotčince, nemocnice, rehabilitačního ústavu, starobince, psychiatrie a léčebny pro dlouhodobě nemocné. Snad jakási multifunkční archa.
Všechny ty klece se na čas či natrvalo stávají domovem původně divokých zvířat, kterým lidé ublížili. Svou nevšímavostí, krutostí nebo jen hloupostí. Praskají ve švech.
U vyhaslého ohniště si povídáme s vedoucí záchranné stanice Věrou Přibylovou. Za zády máme maringotku, ve které žije. Sama, bez elektřiny, uprostřed zvířat, v království, které sama stvořila. Panuje tu od roku 1983, je závislá na darech a grantech, dva roky financovala stanici ze svého. V dětství se jí podařilo odchovat jiřičky, kterým někdo shodil hnízdo. Odchovala je a pak vypustila na svobodu. Vlastně dělá stále totéž, jen v měřítku, které bere dech. Jako malá snila o vlastní zoo. Těžko říci, zda se jí tento sen splnil, a pokud ano, zda je to za odměnu nebo za trest. Rozhodně však dělá něco, o čem je přesvědčena, že to dává smysl.
Z blízké ohrady nás sleduje pštrosice, za mřížemi se tiše míhají dva vlci. On, sebevědomý krasavec, ona drobná a jaksi pokřivená. Není divu, lidé ji chovali v prasečáku. Je to jen jedna tragická historie, ale takových jsou tisíce. Příběhy zvířat, které prošly záchrannou stanicí. Ale je tu někdo, kdo se ze všech sil snaží, aby aspoň některé z nich skončily šťastně, návratem zpět do přírody.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
