Začal dlouho očekávaný a klíčový samit EU

Jak řekla, "každý z účastníků samitu k tomu může přispět" svými návrhy, ale zároveň zdůraznila, že dohoda všech je nezbytná: "Věřím, že všichni můžeme v dobrém slova smyslu přispět ke spravedlivé dohodě, neboť Evropská unie takovou dohodu potřebuje, aby mohla řešit četné budoucí problémy ve světě na základě kolektivního rozhodování."

Podobně se vyjádřil i předseda Evropské komise José Manuel Barroso, když zdůrazňoval, že evropské instituce se musejí přizpůsobit současné velikosti unie: "Musíme posílit schopnost Evropské unie jednat a v 27 už to nejde podle stejných pravidel jako ve 12."

Jak se zdá, všichni vysoce postavení činitelé EU si dnes uvědomují, že nějaká reforma evropských institucí je nutná, aby evropské orgány mohly do budoucna dobře fungovat, ale problém je v tom, že se stále ještě neshodují v odpovědi na otázku, jak by ta reforma měla přesně vypadat.

Jak známo, celkovou reformou evropských institucí se zabývala smlouva, které se (právě z tohoto důvodu) začalo říkat evropská ústava, i když to v pravém slova smyslu "ústava" nikdy nebyla. Na jejím vypracování se kdysi dohodli zástupci všech členských i kandidátských zemí, včetně České republiky. Následná ratifikace dokumentu se však nečekaně "zadrhla", když ji v roce 2005 (oproti původním domněnkám) náhle odmítly v referendu občané Francie a Nizozemí, dvou prvních a důležitých zemí unie. Tím se proces evropské integrace v podstatě zastavil.

Vzkříšení kdysi sjednané a pak odmítnuté euroústavy už dnes asi není možné, ale to neznamená, že by reforma evropských institucí neměla pokračovat - naopak, dříve neřešený problém se tím vlastně jen oddálil. A o jeho řešení se právě teď usilovně snaží německá kancléřka Angela Merkelová, která v uplynulém půl roce, kdy předsedala EU, tomuto problému věnovala velkou část své energie a sil.

V této chvíli, na začátku letošního samitu pod německým předsednictvím se rýsují v podstatě už jen dvě velké překážky k dohodě: odpor Polska a Británie.

Poláci - jak se zdá - považují za nespravedlivé, má-li podíl hlasů jednotlivých členských zemí v orgánech a institucích unie odpovídat počtu obyvatel těchto zemí. Na první pohled poměrně jednoduchá aritmetická formule, která samozřejmě znamená, že větší země mají i větší váhu v rozhodování. Polsko, které má dnes necelých 40 milionů obyvatel, by tak přirozeně mělo mít při hlasování menší váhu než Německo s 80 miliony či Francie s 60 miliony obyvatel. Tvrdit, tak jako Poláci, že tento systém poškozuje menší země, je sice možné, ale těžko pak hledat systém, s nímž by zase souhlasily větší státy.

Východiskem možná ale nakonec bude speciální nabídka Polsku - taková, aby jej ostátní členské země nemohly v rozhodování obejít. A ještě pohrůžka, že když Poláci s dohodou ostatních členských zemí opravdu nebudou souhlasit, mohli by nakonec přijít i o velkou finanční výpomoc, která už nyní do Polska z Bruselu proudí.

Druhým a možná i tvrdším oříškem, který budou muset účastníci letošního samitu EU rozlousknout, je odpor Británie. Ta v podstatě nesouhlasí s tím, aby evropské právní normy, přicházející z Bruselu, jakkoli výrazně zasahovaly do systému britského práva, zejména v oblasti sociálních a pracovních práv. Proto Británie také nesouhlasí s tím, aby se součástí smlouvy stala právně závazná Charta základních práv a svobod, i když její principy samozřejmě obecně uznává.

Británie také trvá na tom, aby EU zůstala společenstvím "suverénních národů" a nevznikl v Evropě nějaký "superstát". Německo proto vypracovalo tvz. "Reformní smlouvu", která - na rozdíl o někdejší euroústavy - nepředpokládá např. zřízení funkce evropského ministra zahraničí, ale naopak uznává, že evropské státy mají svoji vlastní zahraniční politiku a mohou se rozhodnout, že se odchýlí od společné evropské politiky i v nejrůznějších jiných záležitostech.

Vyřídit britské námitky během nadcházejícího samitu EU v Bruselu bude o to složitější, že právě v těchto dnech dochází k výměně v křesle britského premiéra. Tony Blair se samitu účastní naposled a je to asi i jeho poslední akce v mezinárodní politice vůbec. Vyhlásil ovšem, že nepřijme žádnou dohodu, z níž by jeho nástupce Gordon Brown musel být nešťastný.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .